Lhář ve vlnách ztracen

XXXV.

V podvečer seděl na pláži, na hliněné misce měl vykuchanou mořskou rybu, ze které dvěma prsty uždiboval jemné maso a vkládal si ho do úst. Ryba byla lehce slaná, maso se rozpadalo na jazyku a neměla ani mnoho kostí.

Sledoval horizont, v koutku duše prosil, aby se na něm objevila loď, která by ho zachránila, ale přitom věděl, že se nikdy nic takového nestane. Přemítal proto nad tím, co se toho dne dozvěděl. V hlavě se mu ozývalo jméno Agnell a to, že byl Kainovým synem. Znamenalo to, že Kain musel mít ženu, ale podle toho, jak se choval, nemohla už ani ona být mezi živými, avšak žádné jméno z Vinopádu už na poli mrtvých nenašel. Mohla se jmenovat jinak, nebo také nemusela být mrtvá, ale po smrti syna už nadále nemusela být s Kainem.

Položil se na záda. Hleděl na modrorůžové nebe, ruce měl položené na hrudi. Slyšel racky, vnímal šumění moře a vzpomínal na to, kdy moře spatřil poprvé. Bylo to pár dní po smrti Silweriëna. Měli společně dojít až k východnímu pobřeží, ale došel tam pouze jeden z nich, který začal sloužit na lodi, a to ho dostalo až na krunýř mořské želvy, která brouzdala oceánem.

Jeho bratr o moři mluvil často. Byl zaujat náboženstvím a představou, že moře je obklopeno démony natolik, že jakékoli další řeči o tom přiváděli Laureliëna k šílenství. Okřikoval svého bratra, ať konečně mluví o něčem jiném a ne moři, ale ten zpíval stále stejnou písničku a nezmlkl. Přesto byl pak Laureliën ten, který na moři začal trávit velkou část svého života a byl s tím spokojen.

Vzpomínky na jeho bratra se mu vracely jako příliv. Vzpomínal na něho v dobrém i ve zlém, ale hlavně jako na svého bratra, kterého ztratil a už nikdy neměl možnost ho kdykoli spatřit. Vinil se z jeho smrti více, než třeba ze smrti Yorena nebo Boa, ač to byl on, kdo jim vrazil kudlu do srdce. Smrt Silweriëna pro něho byla bolestivější, jelikož ho znal více než pár dnů a pouto k němu bylo silnější než kterékoli jiné na světě.

Nabral do rukou písek. Nechával ho protékat mezi prsty, sledoval, jak se zlatý vodopád snáší k zemi, vybavoval si bratrovu tvář a pouze letmo naslouchal smíchu a volání za jeho zády. Zvykl si na přítomnost démonů už natolik, že je dokázal ignorovat stejně jako jakékoli jiné lidi. Stále netušil, s kým si zahrává, ale začal cítit, že mu už na tom tolik nezáleží. Byl smířen s tím, že na tom místě dříve nebo později zemře.

Nabral do dlaní písek ještě dvakrát. Hlasy za ním utichly, slyšel pouze těžké kroky v písku, které se blížily k němu. Pozorně naslouchal, snažil se rozpoznat, kdo se blíží, ale ještě je neznal dostatečně, aby je rozeznal.

Čekal, dokud se démon nepřiblíží, poté lehce otočil hlavu, zvedl ji a sledoval rudé prameny zakrývající oko, které neladilo s tím druhým. Ruce měl založené v bok, hruď holou, krátké kalhoty sotva nad kolena a byl bosí.

„Šli bojovat... Nejdeš obhájit svůj titul?" zajímal se Fyrel s pohledem na moře.

Laureliën si ho prohlížel. Přejížděl očima po jizvách na té mladé pokožce a stále nebyl schopen určit, jak starým Fyrel byl.

„Já nejsem bojovník," namítl tiše.

Fyrel pouze souhlasně pokývl, že rozumí, udělal dva kroky blíže k oceánu, otočil se na špičkách a s úsměvem na jeden koutek se zeptal: „A jsi plavcem?"

Laureliën se lehce zamračil. Voda mu naháněla hrůzu od té chvíle, co spatřil žraločího démona a byl odhodlán do ní nadále nevstoupit. Fyrel jako by jeho nervozitu vycítil. „Není poblíž, kdyby byl, cítím ho," řekl tiše.

Laureliën vstal, oklepal si z kalhot písek, stáhl ze sebe lehký kabát a ve chvíli, kdy se dotýkal límce své košile, zarazil se a pevně zatnul pěsti. Nemohl se svléknout, protože tetování na jeho těle by ho prozradilo. Zakroutil hlavou, stáhl ruce ze své košile a namítl, že se na koupel necítí.