Lhář ve vlnách ztracen

III.

 Když dorazil na loď, podařilo se mu na chvíli usnout. Všude okolo něho vnímal tiše chrápající posádku, což trochu uklidňovalo jeho strach. Nespal však dlouho, ale i těch pár chvil si cenil více než ničeho, což také občas prožíval.

Při rozednění ho probudil Derin Pivius. Lehce dloubal do jeho zavěšené sítě a přitom pronášel tiše slova modlitby, kterou měl pár chvil na to sám Laureliën pronést. „Bricius nepočká," zazpíval Derin nakonec, vrazil silněji do sítě a probudil tak Laureliëna. Derin se narovnal v zádech, hlasitě tleskl, což probudilo i zbývající posádku a pyšně zahlásil: „Vstávejte, sebranko, Bůh a vítr nečekají!"

Laureliën zůstal ležet, sledoval strop, pohupoval se ve své síti, ruce měl spojené na hrudi a přitom naslouchal mumlající posádce, která se snažila obléknout. Cítil, že ho sledují synové mlynáře, pro které byl život na lodi zcela noví, ale odmítal se na ně podívat. Nebyla jeho vina, že se museli na náročnou plavbu vydat.

Posadil se, začal si pomalu nazouvat boty, zatímco naslouchal dupání nad jeho hlavou. Derin byl sice líným a nevychovaným spratkem ze vší prolezlého rozpadajícího se domu, kde společně se svými pěti sourozenci vyrůstal, ale v mnoha věcech byl zodpovědný. Zaujímal Laureliënovo místo hlavně po ránech, když věděl, že jeho přítel potřebuje více času, aby se probudil. Nikdy nemohl říct, kolik toho vlastně naspal a mohlo se také stát, že si sotva šel lehnout a ani nezamhouřil oka. Derin se od těchto chvil snažil odpoutat zrak posádky, nutil je do brzké raní práce a nenechával je v kajutě, aby si mohli strhaného komandéra všimnout.

Tentokrát si však Derin nevšiml dvou nováčků, kteří seděli ve svých sítích a zelenošedýma očima propalovali jejich komandéra.

„Civění je neslušné, to vám otec neřekl?" otázal se jich tiše. Nazouval si vysoké boty, složitě šněroval jejich vázání a přitom se na chlapce odmítal podívat. Znal ten pohled, obrovské oči dětí, kteří museli pykat za činy jejich otce.

„Otec nám řekl jiná slova," obořil se starší chlapec. Laureliën k němu zvedl zrak. Měl krátké vlasy, které se v šeru podpalubí zdály černé. Tvář měl kulatou a od sluníčka opálenou. Jeho mladší bratr byl takřka stejný, ale jejich výrazy se lišily. Mladší chlapec se bál a ten starší se snažil být silný a chránit ho, avšak také byl vyděšený. „Říkal, že jste parchant," odsekl chlapec.

Laureliën se narovnal v zádech, bradu lehce vystrčil dopředu a otázal se, jak zní chlapcovo jméno.

„Brien," odpověděl.

„Briene," oslovil ho okamžitě Laureliën načež vstal. Oblékl si uniformu, tenký dlouhý kabát jednoduchého střihu v tmavě modré barvě. „Tvůj otec chtěl podvést naši i cizí zem. Svou hamižností se pokusil okrást všechny lidi v této zemi a do očí lhal mne i mému poručíkovi. Avšak mne nazýváš parchantem?" otázal se ho s nakloněním hlavy lehce do strany.

Brien vstal. Byl o kousek nižší než Laureliën, ale to bylo způsobeno tím, že se hrbil. Celičký život tahal pytle s obilím a mlel mouku, zatímco Laureliën byl učen správnému držení těla. „Parchante," procedil Brien skrze zuby.

Laureliën si olízl rty, na sekundu zavřel oči, aby požádal Briciuse o trest v posmrtném životě, který ho potrestá za to, co se chystal udělat. Všímal si toho u svého otce. Pokaždé, než měl být s bratrem potrestán, jeho otec se uklidnil, aby mohl požádat o trest. Když Laureliën oči otevřel, chlapec na něho stále hleděl s rozhněvanou tváří.

Laureliënova ruka se napřáhla tak rychle, že chlapec nestačil zareagovat. Hlasité plesknutí se rozneslo podpalubím, mladší chlapec vyjekl, zatímco starší o několik kroků ustoupil, dřepl si na zem a držel si tvář, která nabírala barvu rajčatového jablka. Tvář mu pobledla, ale otisk Laureliënovi ruky přetrvával.

„Ranní modlitba začne za pár chvil, vaší nepřítomnost si vyložím jako opovržení naším pánem Patherem a Bohe Briciusem, což bude náležitě potrestáno," mluvil s klidem, bradu nadzvednutou, pohled upřený do chlapcových zelených očí přesně tak, jako to dělával jeho otec – nutil ho před ním pokleknout myslí, nikoli tělem.

•••

Laureliën měl své dlouhé bílé roucho se zlatým vyšívaným stromem na zádech uložený vždy v truhle. Jeho otec mu ho nechal poslat, když zjistil, že se Laureliën rozhodl své roky před zaujetím postavení správce strávit na lodi. Když byli se Silweriënem posláni z domu, aby se něčemu vyučili. Silweriën neměl žádný cíl, pouze se plánoval držet svého bratra, protože považoval za důležité, aby se ti, kteří nosí stejnou tvář a vždy byli spolu, také společně vyučili. Laureliën byl však jiného názoru a jeho snem bylo prozkoumávání nových krajů, seznamování s novými lidmi a nekonečné dny zalité sluncem na lodi. Nastoupil proto na loď Plachého racka, kde se představil tehdejšímu komandéru Tonksu Tonksovi jako Laureliën Pather. První otázku, kterou komandér Tonks mladému, sotva dvacetiletému Laureliënovi položil, byla ta, zda umí číst v posvátné knize. Laureliën přikývl a získal tím svůj titul kněžího na Plachém rackovi. Následně napsal svému otci dopis a ten mu na oplátku poslal roucho, které z něho činilo kněžího.

Natáhl si jemnou bílou látku přes hlavu. Jeho uniforma pod tím nebyla takřka vidět. Když vyšel na palubu, námořníci již klečeli na palubě směrem k východu slunce a dokonce i mlynářovi chlapci, i když byli úplně vzadu daleko od ostatních. Derin Pivius klečel naopak vepředu, pouze kousek za místem, které zaujal Laureliën. Klekl si na kolena, zahleděl se k vycházejícímu slunci, zhluboka se nadechl a začal recitovat modlitbu, která skrze jeho rty prošla již na stokrát.

Prosil jejich pána a spasitele Briciuse, který zahnal mořské příšery tam, kam patří, aby jejich cesta proběhla lehce. Prosil Briciuse, aby svým dechem nahnal vítr do plachet a svými prsty vedl jejich cestu skrze mohutné vlny, které se pokusí odklonit jejich loď do vod hříchů a monster. Sliboval za to oddanost svou i svých mužů, kteří Briciuse bezmezně milovali více než vlastní životy.

Nakonec si položil ruce z kolenou před sebe, čelem se lehce dotkl země a vstal. Modlitba byla u konce a Laureliën tím započal již druhou plavbu jeho devátého roku na palubě Plachého racka. Jejich cílem bylo Safírové město na jižním cípu Nové země, které bylo známo pro své exotické ovoce a zvířata. Laureliënovým cílem bylo získat především ovoce a drahý kámen, kterým se zdobily domy boží.

Chtěl však také získat jednu opici. Drobné zvíře s nohami dvakrát převyšující tělo a ocasem, který objímal veškeré předměty, na které narazil. Jednalo se o zvíře, ke kterému Laureliën častokrát přirovnával Derina. Zatímco se opice držela kohokoli, kdo měl při ruce kus ovoce, Derin byl schopen lézt po zádech toho, jemuž v ruce cinkala láhev.

Nechtěl tu opici pro sebe, nýbrž pro svého přítele. Cena opice se pohybovala okolo patnácti zlatých mincí, zatímco žold námořníka po roce plavby činila přibližně dva zlaté. A Derin nebyl schopen ušetřit takové množství peněz. Laureliën jednou viděl Derina, jak se v Safírovém městě snažil za opici vyměnit sedm zlatých, dvoje boty a svou košili za to, aby jednu opici získal, ale obchodníci jsou s nimi neoblomní – není jich mnoho a ve Staré země se vůbec nevyskytují, což z námořníků a kupců ze Staré země dělá výborné slepice na oškubání. Toho roku to již Laureliën nestihl, ale byl odhodlán, že jednu opici sežene, dlužil Derinovi mnoho a určitě to převyšovalo cenu patnácti zlatých.

Když byla modlitba hotova a sám Laureliën si ujasnil své cíle, vstal. S pomocí Derina ze sebe stáhl své roucho, což z něho opět dělalo plnohodnotného komandéra. Roucho předal Derinovi, který ho přeložil a položil přes svou paži, zatímco stoupal za Laureliënem na můstek. Tu část Laureliën nenáviděl. Nerad předstupoval před lidmi, kteří mu viděli do tváří. Při pronášení modlitby byl ke všem zády, avšak jako komandér stál k mužům čelem. Hleděl do jejich upracovaných tvářích, na mohutná ramena a musel k nim promlouvat jako někdo, kdo odpovídal za jejich životy a bezpečnost.

Cítil nervozitu, která mu bublala v žaludku, když se nadechoval, aby promluvil. Očima přejížděl po známých, ale i nových tvářích, ignoroval tepající únavu ve svých spáncích a úzkostlivý pocit v žaludku, na jazyku si převaloval slova, která chtěl říct, ale nakonec se nezmohl na nic jiného než na pouhé: „Vyplouváme."