Lhář ve vlnách ztracen

XXXVII.

Nepamatoval si, že by někdy v jeho životě byla chvíle, kdy by pochyboval o své víře. Modlil se od útlého věku s rodiči, posléze v Božím domě, a dokonce i sám, když cítil, že je to potřeba. Byl vychován s vědomím, že existuje šest hříšníků, kteří musí tento život prožít v utrpění, aby za Zlatou branou v posmrtném životě mohli zažít štěstí a klid. Jako každý, i on občas zahřešil a jako následek se trestal, aby potrestal své hříšné tělo a dovolil si tak prožít posmrtný život. Pravdou bylo, že se smrti bál, protože si nemyslel, že si štěstí zasloužil, ale přesto doufal, že jednoho dne Zlatou branou dojde.

O Briciusovi slyšel mnoho příběhů. O tom, jak vyhnal démony na moře a poté zmizel, aby mohl všechny ztracené duše přivítat v posmrtném životě. Bricius byl původně člověkem, ale stal se někým víc, protože dal lidem víru, že na zemi mohou být lidé, kteří jim pomohou.

Ten nejhorší označil Briciuse za člověka, který byl hnán touhou po slávě, a proto odsoudil ty, kteří se nemohli bránit démonům, k nekonečnému životu beze smrti. Nechtěl věřit, že ti démoni okolo byli pouhými lidmi, ale tělo a mysl mu říkala, že měl Tomu nejhoršímu věřit. Nemýlil se v mnoha věcech a dokonce věděl, kým Laureliën byl, což ho znepokojovalo.

Položil si tvař do dlaní. Mnoho let ve svém životě preferoval samotu před společností, ale když byl konečně bez ostatních, přišel si neskutečně moc osamělý a netušil, kam vlastně patří. Pro svůj lid byl už navíc mrtvý. Pohřben na moři jako jiní námořníci, kteří byli napadeni démony uprostřed moře. Pouze polovina se vždy vrátila.

Laureliën si až v té chvíli vzpomenul na mlynáře a jeho syny. Měl tři a dna z nich musel poslat na moře jako trest, ale pouze jeden se mu po první výpravě vrátil.

Pak tu byl Starej, který byl na Plachém rackovi odjakživa, ale byl sežrán obří želvou. Společně s ostatními, kteří vložili svůj život do Laureliënových rukou.

Venku foukal vítr, šelestil mezi větvemi, vytvářel meluzínu mezi mezerami ve dřevě a nebylo pro to slyšet, kdy další osoba vstoupila do místnosti. Na to bylo upozorněna až při jeho hrubých slovech: „Co furt děláš u mě doma?"

Laureliën zvedl oči. Kain byl zamračený, usazoval se na svou postel a dával jasně najevo, že přítomnost druhého člověka mu nevyhovuje. Laureliën však netušil, kam má jít. Zbývala už pouze klec a tam byl ostatním až moc na očích. Proto šel tam, kde to znal.

„Nemám kam jít," přiznal.

„Tak si postav vlastní obydlí. Jako všichni tady," zamručel Kain v odpověď, natáhl se do své postele a k nezvanému hostu se otočil zády, „já o společnost nestojím."

„Tak to sis mne neměl nechávat jako domácího mazlíčka," zašeptal Laureliën s tupým výrazem před sebe. Byla to nahlas pronesená myšlenka, kterou nechtěl původně ani vyslovit, ale jak si za těch posledních pár dní uvědomoval – nezáleželo na to, co říkal.

Kain se pomalu přetočil, nejdříve hleděl na Laureliëna přes rameno, poté se přetočil celým tělem na druhý bok, ruku měl pod hlavou a hleděl přizavřenýma očima na muže, který se hrbil v rohu. Nic neříkal, pouze si povzdechl, posadil se, nohy pomalu položil na zem a dlaněmi se zapřel o přikrývku. „Nechal jsem si tě pro nějaký důvod."

„Který stále nevím," skočil mu Laureliën do řeči, otočil hlavu ke Kainovi, ale viděl pouze klidného muže, kterým Kain ve skutečnosti nebyl.

„Chtěl jsem ti to říct, ale nejdříve ses tu kroutil jako starý fěťák na zemi a poté sis někde vykračoval a dupal naštvaně, že chceš znát naše tajemství."