Lhář ve vlnách ztracen

IV.

 První hodiny na otevřeném moři proběhly hladce. V prvních chvílích se sám Laureliën ujal kormidla, aby navedl loď na správný kurz, ale následně přenechal kormidlo již kormidelníkovi, rozdal pár rozkazů Derinovi, který je následně rozdal mezi jednotlivé plavčíci a oba dva se odebrali do podpalubí pod můstek, kde za prostými dřevěnými dveřmi byla jediná místnost, kam měl přístup pouze Laureliën s Derinem. Kromě pevně přibitého stolu, který byl obalen mapami, jednou truhlou s penězmi na nákup surovin, pár obrazů a dvou křesel byla místnost vesměs prázdná. Laureliën v ní měl původně i spát, kanape po komodoru Tonksu Tonksovi bylo stále na místě, ale Laureliën nemohl spát sám v místnosti, zmocňoval se ho strach a jeho spánek byl ještě horší než v obklopení jeho mužů.

„A teď se čtyři týdny nepodíváme na pevninu," povzdechl si Derin, než své tělo složil do jednoho z křesel, kde okamžitě sáhl po jedné nedopité láhvi kyselého vína. Pozvedl ji, aby se tím optal, zda má nalít dvě sklenky, ale Laureliën mávnutím ruky odmítl a raději se posadil za stůl.

„Pokud nám vítr bude přát, bude to méně než čtyři týdny," zamumlal si Laureliën pod nos. Prstem přejížděl po mapě – od zátoky ve Východní provincii přes azurově modře malované moře k písčitým břehům jižní části Nové země, která byla poseta drobnými ostrovy jako nebe hvězdami.

„Budeme letos hrát?" houkl Derin s natočením hlavy do strany, aby viděl na svého komandéra, který byl zaujat mapami.

Laureliën pouze pokrčil rameny, prstem lehce poklepal na Safírové město, olízl si rty a po chvíli přemýšlení nad tím, kdo je momentálním vládcem Safírového města odpověděl: „Máš-li zajímavé téma, které zabere celou cestu."

Derin se zazubil, vyhoupl se z křesla se sklenkou tmavě fialového vína, přistoupil blíže k Laureliënovi a s širokým úsměvem řekl: „Proč nesnášíme své bratry."

Byla to směšná hra, která jim krátila dlouhé chvíle. Laureliën nerad mluvil o sobě, ale Derin potřeboval vše vědět. Navrhl proto, že se pokusí uhádnout, kým vlastně Laureliën je a co ho přivedlo na palubu Plachého racka. Laureliën souhlasil pod podmínkou, že Derin bude moci denně přednést pouze jednu jeho teorii, kterou on sám potvrdí nebo vyvrátí. Později se připojil i Laureliën. Vytvářel teorie o Derinově životě a společně si tak skládali střípky jejich existence předtím, než se setkali. Pokud jeden z nich uhádl, druhý musel vyprávět a říct, co všechno tomu předcházelo a svůj příběh musel objasnit. Díky té hře Derin věděl více, než kdokoli jiný. Znal Patherovy výchovné metody a to, jak často své syny bil, aby je vychoval ve jménu Briciuse. Věděl také u Laureliënově matce a o to, proč se nechal tak brzo potetovat. Postupně takto rozebírali část jejich životů, protože o tom nechtěli přímo mluvit.

„Kdo říká, že nenávidím Silweriëna?" otázal se se zamračením Laureliën.

Derin pokrčil rameny, „ale rád ho také nemáš."

Laureliën protáhl rty, díval se Derinovi do očí, byli si poměrně podobní, ale oči je odlišovaly. Derin je měl v barvě karamelu, na slunci jim převažovala oranžová, zatímco ve tmě se zdály až černé. Laueliën měl modré po matce. Hleděl na něho, mělce dýchal a nakonec se otázal: „Mám se u tebe zaměřit na jednoho nebo mohu hádat více bratrů?"

„Vezmi si ty dva starší, to byli dostateční parchanti," zasmál se a natáhl k Laureliënovi ruku zpečetit tak jejich téma pro následující hru.

Komandér nad tím chvíli uvažoval, přemýšlel, má-li vůbec co ztratit, ale uvědomil si, že ne. Vstal, natáhl k Derinovi ruku a tiše k tomu dodal: „Vybral sis těžké téma, příteli."