Lhář ve vlnách ztracen

XXI.

Došli až ke kraji lesa, než mu došlo, že dál již jít nesmí. Zapřel se, trhl rukama za zády, aby svého věznitele upozornil na vzdor, rozkročil lehce nohy a zapřel se s nimi v prašné zemi co nejvíce mohl. Démon s sebou trhl, otočil se k němu s ohrnutými horními rty jako vzteklý pes a skrze zuby procedil: „Neřekl jsem, aby ses zastavil."

„Moji muži," namítl Laureliën hlubokým hlasem, ač se cítil, že v té chvíli chce pouze řvát o pomoc a prosit, aby je propustili.

„Nechceš je vidět," pokrčil démon rameny, „je to přehlídka krve a křiku, který ti bude rvát uši, než přijdeš ty sám na řadu. U toho chceš být?" Otočil se k němu čelem, bradu pozvedl výše a na Laureliën hleděl z výšky, jako to dělával otec. Vydobýval si tak u něho autoritu, protože se nacházel v lepší pozici.

„Mám být tam, kde jsou oni," procedil Laureliën skrze zuby. Děkoval za to, že nezemřel, ale přežití ho bolelo stejně jako vědomí přežít. Jestliže pro jeho život měli zemřít ostatní, nezasloužil si zůstat naživu.

„Už na lodi jsem ti řekl, ty nejsi ten, kdo vydává rozkazy," hlesl s lehkým úsměvem. Zatáhl za Laureliënův provaz, táhl ho dál do lesů a nemluvil. Začal nabývat pocitu, že je veden na smrt. Neměl zemřít v tlamě obrovské mořské želvy, ale rukou démona, kterého se pokusil zabít předtím. Bylo to logické. V hlavě se mu honily možnosti, jak může zemřít, jakými způsoby ho zabije a zda to udělá hned, nebo si dá načase, aby Laureliëna nejdříve potrestal za to, co udělal.

Stáhlo se mu hrdlo, zatnul pěsti, které měl k sobě svázané a cítil, že se mu začínají třást kolena. Bál se smrti více než čehokoli jiného na světě, a proto se vždy snažil vyhnout všemu, co mohlo smrt přinášet. Nikdy si nemyslel, že by mohl být na té lodi, která bude přepadena a už vůbec ho nenapadlo, že se někdy pokusí zabít démona – neúspěšně.

Kráčeli lesem, procházeli okolo dřevěných chýší malé i pro jednoho člověka na zemi, ale také okolo vysokých žebříků a můstků, které byly odcizeny z lodí, které vedly vysoko do korun stromů. Laureliën zvedl hlavu. Mezi korunami a širokými větvemi viděl stavby. Chýše vysoko nad zemí zpevněné mezi stromy. Nikdy neviděl nikoho, kdo by žil v korunách stromů, protože to nebylo třeba, ale zde? Mezi stromy nebylo mnoho místa a mýtina byla malá. Jestliže Torhe'ksia nesla na svém krunýři ostrov porostlý hustým lesem, neměli na výběr a museli se usídlit v korunách stromů.

Laureliën se na krátko zastavil, ale démon s ním trhnul. Okřikl ho, že není na procházce a ať si pohne. Stmívalo se, ochladilo a navíc byl Laureliën hladový a žíznivý.

Zastavili se až ve chvíli, kdy padla tma. Prošli okolo dalších chýší, ze kterých vycházely hlasy a to Laureliëna pouze utvrdilo, že je démonů mnohem více. Nemohl však říct kolik.

Po dalších minutách cesty nechali chýše za sebou. Zůstali uprostřed lesa, každý druhý krok byl zakopnutím o kořen, ale poté se konečně zastavili. Byli na další malé mýtině. Mnohonásobně menší než té předchozí. Dorůstající měsíc osvětloval zem před Laureliënem, kde leželo zabalené tělo v našedlé látce ihned vedle lopaty. Démon si otočil Laureliëna k sobě zády, přesekl provaz, který mu svazoval ruce a než ho pustil, řekl: „Zahrabej si svého přítele, ale jestli se o něco pokusíš, budeš ležet vedle něho."

Pustil jeho ruce, udělal pár kroků a posadil se pod jeden strom. Ruku si pomalu položil na obvázanou ránu, Laureliënovi pokynul směrem k Dirtteho tělu a dodal: „A čím dříve to doděláš, tím dříve dořešíme tu naší malou věc o bodnutí."

Laureliën chvíli hleděl na démona, hledal sílu, aby se ho pokusil zabít, ale něco mu říkalo, že by to dopadlo marně. Posledně dopadl pouze s boulí na hlavě, ale tentokrát by se mu mohlo stát něco horšího. Přistoupil proto k Dirttemu, klekl si a odhrnul cíp látky, aby viděl jeho tvář. Byl bílý jako čerstvě napadený sníh, oči měl zavřené a zdálo se, že spal. Alespoň do té chvíle, než si Laureliën všiml rány na krku, ze které vykrvácel.