Lhář ve vlnách ztracen

XXXIII.

Z pole mrtvých se vymotal až krátce před polednem. Došel na kraj pláže, kterou neznal a vydal se po její linii směrem, kudy si myslel, že se dostane na hlavní pláž, kde s scházejí démoni. Sundal si boty, vyhrnul nohavice nad kotníky a brouzdal se vodou, sledoval moře a už ani netušil, nad čím přemýšlet. Hlavu měl plnou otázek, na které neznal odpovědi a myslel si, že už nikdy ani vědět nebude.

Kde se nachází?
Proč tam nejsou žádné děti?

Proč na poli mrtvých leží mrtví démoni se jmény ze Staré země?

Proč je stále naživu?
Co po něm Kain chce?

Co udělal Fyrel natolik špatného, že je Kainem nenáviděn?

Kdo jsou jezdci zbylých démonů?
Kdo je ve skutečnosti ten nejhorší?

Hlava ho třeštila při pomyšlení na všechny ty otázky, u kterých se bál znát odpovědi. Netušil, co by se mohlo stát, kdyby poznal pravdu, která z ničeho nic začala být rozostřená. Žil přes třicet let ve světe, který považoval za dokonalý a spravedlivý, ale pouze několik dní mezi démony ho natolik rozhodilo, že netušil, kým vlastně on sám byl. Považoval démony stále za to nejhorší, co svět potkalo, ale bál se toho, že za jejich vznikem je ještě něco, co mu nikdo nikdy neřekl.

Šel dlouho a pomalu, poslouchal racky řvoucí nad jeho hlavami, sledoval horizont a moře, jehož modrá přecházela až do černé. Vlny se jemně odrážely od pohyblivého ostrova, na kterém byl a chvíli mu i přišlo, že se nachází na skutečné zemi. Ten pocit však ztratil, jakmile si uvědomil, že pouze pár metrů od něho není pomalu se prohlubující moře, ale okamžitá hloubka, ve které žijí ta nejhorší a největší zvířata, které viděl.

Vzpomněl si na Cer'chura, jediného zvířecího démona, kterého kromě Torhe'ksiy poznal. Chloupky na krku se mu zježily při vzpomínce na to, jak se ta rozevřená čelist přibližovala k němu, aby ho mohla spolknout, kdyby ho Fyrel nezastavil. Otřásl se, žaludek se mu stahoval a neměl dobrý pocit z toho, co se stalo. Zastavil se, otočil se k moři, nad kterým létali racci a neměl opět dobrý pocit. Připadalo mu, jako kdyby se něco opět mělo stát. Hleděl na moře, očima pátral po hladině a věděl, že se něco stane. Bílí ptáci kroužili nad hladinou, hledali potravu, ale místo toho se oni sami stali potravou. Hladina se nadzvedla, než se protrhla a z jejích hlubin se vynořilo obrovské lesklé tělo v šedomodré barvě. Čelisti měl rozevřené do výšky dvou dospělých mužů, zuby nazlátlé a dlouhé jako dýky. Ptáci neměli možnost odletět do bezpečí, mnoho z nich skončilo v čelistech obrovského žraloka, který kroužil okolo želvy jako její strážce.

Laureliën ustoupil, pobledl, roztřásl se a nedokázal odpoutat zrak od toho, jak obrovské tělo dopadá na hladinu a zvedá vlny, které se rozutekly směrem k želvě. Hladina se na krátko zvýšila, vlny se roztříštily o Laureliënova kolena, namočily mu kalhoty, ale na tom mu nezáleželo. Byl příliš vyděšený na to, aby mohl jakkoli reagovat.

Přemohl se, aby otočil hlavu. Hleděl vpravo, kam původně mířil a spatřil Fyrela, jak vylézá z vody. Vlasy měl mokré a zplihlé na lebce, ždímal si kalhoty, jakmile se dostal na břeh a otáčel se směrem, kde zmizel jeho žralok.

Laureliën se přemohl, aby přešel blíže k němu. Neodpoutával zrak od démona, který mu posledně zachránil život, a kterého nedokázal ani trochu pochopit.

Fyrel jeho příchod zaznamenal okamžitě. Nejdříve se zamračil, poté naklonil hlavu do strany a pronesl: „Myslel jsem, že jsi mrtvý."

Laureliën se zastavil kousek od něho, nechápavě polkl a nahrbil nervózně obočí. „Proč bych měl být mrtvý?"