Lhář ve vlnách ztracen

Epilog

Před mnoha lety, v zemi, která si myslela, že je jediná na světě, existoval pouze jeden zákon, který byl dodržován všemi. Nebyl to zákon o vraždě, krádeži, podvádění, ale ten, který říkal, že nikdo nesmí nikoho ponechat po západu slunce a je povinen pomoci tomu, kdo by tam zůstal měl.

Den byl čase lidí, jejich životů, úsměvů, smutků a starostí. Noc byla pro změnu časovém démonů. Stínů, které se kradly v nocích a živily se těmi, kteří zůstali venku. Nebýt v noci za zdmi svého domu znamenalo jistou smrt.

Nikdo netušil, odkud démoni přišli, jak se objevili na zemi, protože tam byli odjakživa a lidé se jich po celá ta léta báli. Nebylo možné přemoci démona, protože jak lze bojovat se stínem? Nijak.

Do toho světa se narodil chlapec se zlatými vlasy. Pocházel z rodu, který byl po celé zemi slavný a vládl západu kontinentu. Mohl se nazývat Briciusem Qha a nést to jméno, ale ve skutečnosti moc významným nebyl. Neexistovala šance, aby se vůbec někdy dostal na pozici vládnutí a narodil se už od vedlejší větve rodu, která žila stejně obyčejně jako kdokoli jiný.

Bricius byl obyčejné dítě, hravé, zvídavé, chtěl o světě vědět vše, ale nejčastěji se ptal na otázku – proč nesmím v noci ven?

Mnohokrát mu vysvětlovali, co je démon, jak jsou nebezpeční a že nikdy nesmí po setmění zůstat venku, ale to Bricius nechtěl. Nechtěl žít život, kdy mu tolik času kradou démoni, nechtěl žít ve strachu. Chtěl vidět noční oblohu a měsíc v úplňku. Chtěl slyšet houkat sovy a šumět moře v přílivu. Chtěl poznat celičký svět, ne pouze to, co mu démoni dovolili.

V jeho desíti letech si řekl, že půjde v noci ven a přežije. Vrátí se ráno domů a povypráví všem, jak vypadá noční obloha a jaký je měsíc, protože lidé si zasluhovali ten čas také poznat.

Počkal, dokud všichni neusnuli a poté konal. Odemkl co nejtišeji dveře a stejně opatrně je za sebou zavřel. Bál se, ale jeho strach překonávala zvědavost a touha po poznání. Do těla se mu okamžitě opřel studený vítr a lekl se, mohl to být stejně tak i démon. Pomalu se otočil a jeho oči si zvykaly na tmu. Náves byla tichá, jako kdyby byl poslední žijící člověk.

Opatrně udělal krok vpřed, pod nohama se mu otřel kamínek o jiný. Opět se lekl, myslel, že přivolá démona, ale žádný stín se k němu nekradl. Srdce mu divoce tlouklo, třásl se a udělal konečně to, co si tolik přál. Zvedl hlavu k obloze a doširoka otevřenýma očima hleděl a oblohu, která byla posetá miliony hvězd. Žil v domě, který měl pouze malá okna a silné závěsy. Poprvé viděl noční oblohu a byla nádherná. A hlavě měsíc v úzkém srpku, který nad všemi bděl.

Nad hlavou mu něco prolétlo. Drobní černí ptáci, kteří pištěli. Přikrčil se a s údivem je pozoroval, jak s divokým máváním křídel mizí v dálce.

Odhodlal se k dalšímu kroku. A dalšímu. Stále byl živý a chtěl poznat vše, co noc nabízela. Smál se, radostí plakal, když běžel přes náves k vyšlapané cestě ve vysoké trávě. Chtěl vidět moře, hvězdy odrážející se ve vlnách. Chtěl vidět zcela vše.

Připadalo mu, že teprve tu noc poznával život a hlavně svobodu. Mohl mu kdokoli tvrdit, že je svobodným člověkem, ale dokud nebude moci v noci jít ven, nikdy tomu tak nebude.

Usmíval se, svaly na tváři ho z toho už bolely a plíce pálily z běhu. Musel se zastavit, rozhlížel se okolo sebe. Oči si už přivykly na noc a měl pocit, že nic krásnějšího než noc neexistuje. Slyšel cvrčky, houkat sovy, šumět moře v dálce.

To, co dělalo tmu strašlivou, spatřil chvíli poté, co se zastavil. Dlouhé vyzáblé tělo, které nabývalo lidských tvarů, ale nikdy ne zcela. Vlnilo se to jako černé plameny, nemělo to tvář, pouze náznaky končetin.