Lhář ve vlnách ztracen

XVI.

Cítil se mizerně. Sledoval širé moře, na které měl již brzy vyplout, v rukou muchlal papírový sáček plný drogy a netušil, co si počít. Ta droga nebyla nijak neznámá, ale lidé se jí vyhýbali, protože znali její nebezpečí. Stačila špetka, aby člověk prožil krátké vzrušení a štěstí, aby byl následně odsouzen k dlouhotrvajícím bolestem a křečím. Pokud i tohle člověk přežil, vybudoval si závislost, která ho dříve, či později, určitě dohnala ke smrti.

Derin si dle jeho slov dal pouze na špičku prstu, což bylo více než dost. Pokud chtěl člověk cítit štěstí a vzrušení, stačilo pouze snítko sušeného listu. Laureliën si schoval sáček do kapsy. Mohl ho vhodit do oceánu, ale neudělal tak. Chtěl to mít u sebe jako bič, kterým by Derinovi připomněl, co se pokoušel udělat. Netušil, co ho to popadlo. Derin byl pijan, mnohdy ho přepadala agrese navazující pokáním a nekonečným smutkem, ale nezdál se jako někdo, kdo by táhl k umělému štěstí. Jenže jak byl Laureliën obeznámen, i ti, u kterých by to nikdo nečekal, se s drogami spustí, aby byli na krátkou chvíli jinými lidmi.

Znal takové, ale většina již byla po smrti.

Promnul si tvář, byl unavený, ale ne fyzicky. Jeho mysl opět byla zahlcena desítkami myšlenek a vzpomínek, které nedokázal dostat z hlavy. Do toho všeho se mu tam honily představy, jak se Derin vrhá z paluby, aby ukončil mučivou bolest. Nedokázal si představit, že by se do Staré země vrátil bez něho a snad se musel vydat i za rodinou Trist, aby jim oznámil, že veze pouze Derinův dar, ale ne jeho, protože tragicky zahynul. Nikdy by neřekl pravdu, něco by si vymyslel, aby Derinova smrt vyzněla hrdinsky, nikoli potupně.

Třásly se mu rty, ze všeho byl zmatený a zoufalý, chtěl se na chvíli dostat někam, kde by byl zcela sám, nikým nerušen a neobtěžován. Jenže nic takového na lodi očekávat nemohl.

Slyšel jeho motání už od chvíle, kdy otevřel dveře kabiny. Šel pomalu, přešlapoval, tiše kašlal, ale dostal se až k němu, opřel se o zábradlí a předklonil přes palubu. Ve tváři byl bílý, třásl se a sotva se držel na nohou. Laureliën s ním však mluvit nechtěl.

„Běž spát," řekl mu.

„Chci se omluvit," hlesl Derin.

„Je mi to jedno, Derine," zakroutil Laureliën hlavou. „Potkal si stejné lidi jako já a víš, jak dopadli ti, kteří okusili to, co ty a přesto sis tu věc sám vzal?"

Derin zatnul prsty do dřeva, zhluboka se nadechl a otočil znavenou tvář k Laureliënovi. „Řekla mi, že zapomenu na to, co se mi dříve dělo a budu šťastný. Pár snítek listů na špičku prstu denně a zapomenu na to, co se dělo dříve a začnu zcela na novo," vysvětlil přerušovaným tichým hlasem.

„To tě neomlouvá, Derine," odsekl v odpověď, „sám si před lety na západě viděl člověka, který té droze propadl. A výsledkem bylo, že jsme byli oba dva málem zabiti. Přesto ses rozhodl, že ji sám okusíš a zapomeneš na život, který si prožil. Nemohu ti to prominout."

Derin polkl, hlavu si zapřel o dlaně a dlouze bolestně vydechl. „Vzpomínám si na to, ale... Myslel jsem si, že to bude jiné a nepoznáš to. Asi jsem se pletl," povzdechl si.

„Určitě ses pletl," odsekl, narovnal se v zádech a s rukama v kapsách odstoupil od Derina. „Jako tvůj nadřízený bych tě měl obvinit z toho, že ses pokusil propašovat drogu do naší země, ale neudělám to. Jenže jako tvůj přítel ti už nedokážu odpustit, že si ji opět dostal do našich životů."

Derin se k němu otočil, narovnal se, jednou rukou se podpíral a na Laureliëna hleděl tmavě hnědozelenýma očima, které se leskly bolestí a nevolností. „Co tím myslíš?" hlesl.