Lhář ve vlnách ztracen

XIX.

Přišlo mu, jako kdyby byl opět dítětem v moci Patherově. Celé ty roky si přišel... prázdný. Tělo měl zničené bitím a prací, zatímco jeho mysl byla prázdná jako ledová pustina. Znal pouze Briciuse, modlitby, ale nic víc. Žádné štěstí, hry a radost, které by mu vytvořilo vrásky u rtů a v koutcích očí. Mohl pouze závistivě hledět na ostatní, jak se prohánějí po dvoře a smějí se, zatímco on seděl zavřený v chladné místnosti se svým bratrem a pokud se díval moc dlouho z okna, dostal políček za ucho, aby se nerozptyloval.

Přesně tak se cítil – jako kdyby se vrátil domů. Do chladného domova, kde nebylo radosti.

Třásl se, když se pokoušel otevřít oči. Cítil se slabý, jako kdyby veškerá jeho síla mu byla odebrána nebo jeho tělo vážilo tunu. Třásl se, nemohl ze sebe setřást ten pocit, který mu nedovoloval dýchat. Hlavu měl jako cizí, netušil, kde je, kým je, co se vlastně stalo. Veškeré myšlenky přistupovaly pomalu, ale když dorazily, nechtěl jim uvěřit. Bál se pomyslet na to, že zemře a probouzí se do posledních hodin svého života. Ani si nepamatoval, že usnul. Jak mohl někdo, kdo sotva spal, usnout v situaci, která byla okolo něho? Muselo se jednat o čáry, kterým nemohl odolat a to ho děsilo.

Otevřel oči a viděl pouze prašnou zem na které ležel a rozostřené mříže ze dřeva, které ho obklopovaly. S vypětím všech sil se posadil, zarýval prsty do suché země a snažil se nevydat ani hlásek, když se usazoval do dřepu. Měl neskutečnou žízeň, okolo sebe stále cítil moře, ale byl na pevnině, kterou nepoznával. Mělce se nadechl, rozhlédl se okolo sebe a všiml si těch, kteří byli označeni jako druzí. Spali, leželi na hromadě okolo něho v jedné velké dřevěné kleci a zdáli se, že byli již mrtví, ale jejich hrudě se pomalu nadzvedávaly. Byl první, kdo se probudil a věděl, že je musí ochránit, i když byla již malá pravděpodobnost, že uspěje.

Opatrně se dotkl ramene nejbližšího z ležících. Byl to mlynářův mladší syn, který byl odsouzen na pět plaveb na obchodní lodi, ale pár týdnů před dokončením té první měl být odsouzen k smrti. Prvního dne na lodi se lekl obyčejné mořské želvy a netušil, že za necelé dva měsíce bude jednou pozřen.

Laureliën zatnul zuby, pomalu vstal, rukama se chytil dřevěných mříží, které ho odklopovaly a hleděl okolo sebe. Za zády měl les, který se podobal těm, které viděl v Safírovém městě. Pod nohami suchou hlínu, která se nacházela s pár trsy suché trávy také všude okolo. Před ním byla mýtina s bednami a pytli z Plachého racka, které démoni odnášeli, zatímco bylo vybíráno, kteří z nich zemřou. A úplně vzadu viděl pláž. Malou písčitou pláž.

Ale kde jsou oni?

Očima těkal po okolí, pevně zatínal prsty do tvrdého dřeva a snažil se najít jedinou bytost. Nezdálo se mu, že by byli ponecháni sami v kleci, mohli přece uniknout. Netušili, kde sice jsou a jak se dostat domů, ale útěk by jim mohl dát naději.

Instinktivně si sáhl za záda. Nahmatal kudlu, kterou mu dal otec a zároveň tu, která vzala život Iorenovi a jiným. Vytáhl ji, prohlédl si ostrou čepel, ve které se odrážel jeho odraz a věděl, že řezáním do dřeva ji zničí. Ale na tom mu nezáleželo. Začal prohmatávat dřevo, hleděl nejužší část, kterou by mohl přeříznut a našel takovou ve výši svých kolen za Starým, kterého musel ve spánku odsunout. Netušil, co jim udělali, protože těmi pohyby a strkáním by se už všichni musel probudit, ale nestalo se tomu tak.

Ještě jednou se rozhlédl okolo sebe, ale když někoho neviděl, začal řezat do dřeva, aby mohl vytvořit průlez na útěk. Jednal bezmyšlenkovitě, nemyslel na možné výsledky jeho činu a ani nepřemýšlel nad tím, že nikdo jiný ještě není vzhůru. Měl snad utéct sám? Neopustím je.