Lhář ve vlnách ztracen

LXI.

Až po západu slunce se náměstí vyklidilo dostatečně na to, aby mohl přistoupit blíž. Sněžení přitom neustávalo, z oblohy se líně snášely velkém chomáčky, které roztávaly na Silweriënově těle a smáčely mu vlasy. Odešel z náměstí, aby koupil nějaké jídlo. Vypil jedno svařené víno, i když ho neměl rád, aby se zahřál, nabral černý chléb a čekal, dokud lidé neodejdou. Poté koupil ještě jedno víno a vydal se zpět přes most do města. Cestou si vyzvedl svého koně a s doprovodem tichého klapání kopyt po kamenech mířil tam, odkud lidé odcházeli.

Cítil, že kroky má těžké, bál se, připadalo se, že by se raději propadl do země. Přesto šel, nemohl se zastavit, protože potřeboval vědět, kdo je v té kleci. Ještě neměl být mrtvý, protože ho nechtěli zabít hned. Nejdříve měl trpět, až poté zemřít. Démon byl kuriozitou, něčím, co stovky let nebylo viděno. Jenom on jich za poslední týdny viděl desítky a každičkým dnem je vnímal méně a méně jako démony, kterým ho strašily ve spaní. Byli to lidé jako on, kteří zasluhovali života. Avšak byli prokleti a nesměli vstoupit na břeh, museli žít na želvě, která jim poskytla útočiště.

Náměstí bylo prázdné. Lidé byli buď v božím domě nebo na cestě do okolních vesnic. Byl tam sám. Ani stráž nestála u klece, proč by měli? Démon byl slabý a kdo by se ho pokusil pustit ven? Měl tam být zavřený jako zvíře, aby ho všichni mohli vidět.

Oblečení měl pokryté sněhem, hlavu schovanou mezi koleny a Silwerën nemohl říct, kdo to je. Třásl se, vylil trochu svařeného vína na své dlaně, ale nevnímal pálení. Šel dál, až k pódiu, kde pustil svého koně a vylezl nahoru. Kráčel jako zhypnotizován vpřed, zrak upřený na třesoucí se postavu.

Slyšel vzlykot, bolestný nářek, který mu trhal uši. Ale díky tomu naříkajícímu hlasu poznal, kdo to je. Otřásl se, klekl si u klece na kolena, jednu ruku položil na mříž. Přišel si jako první dny ve společnosti démonů. Tehdy byl on zavřený, vystaven dešti, slunci a pohledů všech okolo. Bál se, ale necítil bolest.

„Fyrele," hlesl zesláble. Od úst mu stoupala pára, oči měl skelné, připadalo mu, že připravoval o život dalšího člověka, ale tohoto nechtěl.

Nejdříve nepřišla žádná odezva, pouze třes. Zopakoval jeho jméno. Tiše, co nejněžnějším hlasem dokázal.

Démon zvedl hlavu, pomalu svěsil ruce podél těla a zvedl k Silweriënovi tvář.

Po tvářích mu tekly slzy, potil se, byl bledý jako letní mraky, rty suché a popraskané. Nejhorší měl však oči. Místo bělma měl krev, která obklopovala jeho dvoubarevné oči. Hleděl na Silweriëna jako na cizince, nepřestával plakat a třást se.

Silweriën k němu natáhl ruku, dotkl se jeho předloktí a přišlo mu, že se dotýká ledové sochy. Fyrel uhnul.

„Fyrele prosím, proč tu jsi?" ptal se zoufale a snažil se mu podat svařené víno. Fyrel se po něm natáhl, ale sotva se dotkl hliněné nádoby, vykřikl a upustil ji. Víno se rozlilo všude okolo a démon vyskočil na nohy. Nalepil se na mříže, sténal bolestí a vzlykal.

„Všechno tak moc pálí," sténal mezi vzlyky. Přešlapoval z nohy na nohu, i dlaně nedokázal dlouho udržet obejmuté okolo mříží.

„Musíš odejít," procedil skrze zuby. Obešel klec, aby se dostal blíže k Fyrelovi, ale ten se pouze schoulil do malého klubka, tvář si schoval do dlaní a tiše vzlykal.

Silweriën se ztěžka posadil na zem. Čelo si opíral o chladný kov, který Fyrela pálil do dlaní, kousal se do rtu, dokud neucítil krev a přitom přemýšlel, co by měl dělat. Nechat ho tam znamenalo, že brzy zemře, ale předtím bude neskutečně moc trpět. Více, než trpěl za celý svůj život. Musel mu pomoci dostat se ven, aby nebyl nikým viděn, tedy uprostřed noci. Ale Fyrel byl slabý a sténal bolestí při každém doteku.