Lhář ve vlnách ztracen

XI.

Té noci spal. Bylo to dáno vyčerpáním předchozích dnů a toho, že usnul dříve, než se na lodi objevili ostatní. Ani jejich hlasy ho neprobudily – tak tvrdý spánek měl. Brzký spánek však zařídil také brzké vstávání předtím, než vůbec vyšlo slunce. Převlékl se, tvář si omyl v sudu s vodou a vydal se rovnou do své kajuty, kde se zavřel před světem a připravil veškeré smlouvy. Mnoho obchodníků mělo přijít již toho dne, aby vyměnilo své zboží a chtěl, aby vše bylo pro Derina připraveno. Nechával práci předání už pár let na něm a ten den vždy využil, aby byl sám. Pro Derina to byly zkušenosti a chvilkové pocity, že je tím, kdo všem poroučí a jeho tvrdohlavá povaha nikdy nedovolila, aby si ho jediný obchodník zkusil napálit, že se s komandérem dohodl na nižším odvodu. Tahle práce byla také jedním z důvodu, proč Derina naučil číst.

Po přípravě smluv se pomodlil. Nejdříve pronesl modlitba pro Lháře, jemuž náležel den. Poté poděkoval Briciusovi za vše, co mu dal a vzal, aby z něho učinil člověka, kterým se stal. A nakonec prosil o odpuštění. Omlouval se za činy, které provedl a které teprve vykoná. Svěřoval se svému Bohu se svými činy, které musel učinit a prosil, aby se nad ním Bricius u Zlaté brány slitoval, neboť konal jen a pouze v jeho jméně.

„Jsem pouhý hříšník konající ve tvém jméně," hlesl. Pomalu otevřel oči, hleděl z okna na rozjasňující se oblohu, která hrála světle růžovými a modrými barvami, zatímco zlaté sluneční paprsky se pomalu plazily z pod obzoru.

Věděl, že v té chvíli jsou již rybáři vzhůru, vytahují sítě s měsíčníky, které plánují odnést na trh, kde tržníci již vybalují své stánky, aby mohli lidem nabízet své výrobky. Čerstvě upečený chléb, čerstvé mořské ryby, ovoce a koření. Mínil se toho dne vydat na trh, ale stále bylo ještě brzo. Měl stále čas pro sebe.

Vstal, bosí přešel ke svému stolu, otevřel jediný šuplík a zahleděl se dovnitř. Byl z velké části prázdný a až na pečetidlo a vos v něm ležel pouze prach a malá hnědá krabička. Opatrně ji vytáhl, položil na stůl, jako kdyby byla vyrobena z nejkřehčího skla a otevřel ji. Pod tmavě hnědým dřevem v tmavě modré hedvábné látce leželo kožené pouzdro s tenkou dýkou uvnitř.

Dostal ji od otce. Jedna pro něho a druhá pro Silweriëna. Byla ulita z jiné větší dýky, která dle otce přinesla spravedlnost do jejich životů a dala jim místo, které jim náleželo. Jeho bratr svou dýku po vzoru prvotního odlitku nazval Spasitelem, zatímco Laureliën svou nazval Zkázou.

Častokrát tu dýku nevytahoval. Byla prý určena pro ozdobu za opasek a pouze v těch dnech, které měli pro člověka být výjimečné. A ten den Laureliën za výjimečný považoval. Opatrně dýku vytáhl společně s pouzdrem a zavěsil ji za opasek kalhot. Toho dne svou uniformu neměl. Byl oděn v prostých tmavých kalhotách, vysokých botách a krémové košili s tenkou černou vestou se zlatými knoflíky a lemováním okolo límce. Ten den chtěl být pouze Laureliënem Patherem, nikoli komandérem nebo kněžím.

Ale ani poté, co byl oblečen a připraven vyrazit, nebylo slunce natolik vysoko, aby značilo začátek nového dne. Přístav byl stále potemnělý, rybáři se teprve dostávali ke svým bárkám a byl stále příliv. Obchodníci se teprve v polospánku plahočili okolo dřevěných stánků a nebyli připraveni nabízet své výrobky jako ty nejlepší a nejlevnější, které bylo možné sehnat.

Laureliën tu chvíli využil ještě k tomu, aby znovu otevřel šuplík, který měl již obsahovat pouze prázdnou krabičku od dýky a pečetidlo. Obě věci vyndal, odložil je na stůl a dlaň strčil do šuplete. Pokud dostatečně zatlačil na zadní část spodní části, nadzvedlo se falešné dno, které mohl vytáhnout, aby tak odhalil prostým lidem skryté poklady jeho šuplete.