Lhář ve vlnách ztracen

XLI

Komandér Tonks Tonks ho mnohokrát vzal na bály a honosné večeře, které pořádala obchodní rada Východní provincie, ale i bohatí obchodníci z ostatních krajin. Laureliën na takových večírcích nosil roli tichého společníka po boku komandéra Tonkse Tonkse a nemluvil, pokud nebyl vyzván jinými. Obvykle byl pouze tázán na humorné otázky, zda je komandér Tonk dobrým mužem, nebo se snaží své muže upracovat. Laureliën odpovídal střídmě, nuceně se usmíval, ale zdál se, jako kdyby ten úsměv byl zcela přirozený. Přitakal ke všemu, u čeho věděl, že lidé chtějí, aby souhlasil, vždy byl zdvořilý a obracel se na slovo jejich pána Briciuse, aby ukázal, kde je ve skutečnosti na lodi jeho místo.

Komandér Tonks Tonks po každém takovém večeru tvrdil, že se Laureliën pro přetvářku před bohatými snoby narodil. Věděl, že nebyl takový, ale Laureliën na to nikdy neodpovídal. Nebyl si jist tím, zda komandér myslí svá slova jako chválu nebo urážku.

Po smrti komandéra Tonkse se jeho místa i v těchto ohledech ujal Laureliën. Usmíval se na ty, kteří se považovali za nejdůležitější, snažil se jim nenápadně podlézat a byl tím, kým chtěli, aby byl. Nebral však na tyto večírky Derina a ani nikoho jiného, protože nechtěl, aby ho kdokoli tak viděl. Po těch večerech byl většinou smutný, ale nikdy nechápal proč. Snažil se to všechno pouze přežít, a to mu vysávalo energii, kterou by raději vkládal do jiných věcí.

To, kam byl pozván Verisem a Magnou bylo zcela jiné místo. Šli na pláž, kde se před několika dny společně rvali. Taborák plápolal vysokým ohněm, ve vzduchu bylo cítit pečené maso a ze sudů se nalévalo víno. Viděl démony, které ještě nestihl poznat, jak se smějí a pijou. Chovali se nenuceně, klábosili, dloubali do sebe a zdáli se jako obyčejní lidé na oslavě sklizní nebo třeba slunovratu.

Veris s Magnou zmizeli krátce poté, co na pláž dorazili a Laureliën se na krátko ocitl sám. Sledoval už ve tmě plápolající oheň, prohlížel si lidi, většina jejichž vlasů byla ve stejné barvě jako plameny. Někdo mu podal pohár s vínem, ale nezareagoval, kdo to byl. Poděkoval do větru, mnul pohár mezi prsty, ale nenapil se z něho. Pozoroval mlčky okolí, bradu měl nadzvednutou, a dokonce se i nachytal, že se občas pousměje, když viděl, jak se jiní smějí z vtipu, který jejich společník pronesl.

Nevšiml si však za celou dobu Kaina. Srdce mu nad tím faktem tiše plesalo, ale všiml si Fyrela, jemuž stále něco dlužil. Za pravdu, kterou mu sdělili, chtěl vědět, jestli je Laureliën kněžím a on se bál odpovědět, protože netušil, jaká bude jeho reakce.

„Dříve bylo v naší zemi zvykem oslavovat, když naši blízcí byli smutní," ozvalo se blízko Laureliën. Otočil se přes rameno a hleděl na toho nejhoršího, který si zastrkával zlaté vlasy za uši. V rukou držel podobný pohár, jako měl Laureliën a výraz v očích byl stále smutný, i když měl na tváři úsměv. „Protože smutek byl naším jediným nepřítelem. Chtěli jsme, aby se ostatní měli lépe a k tomu nám pomáhalo oslavovat, smát se a zapomenout na strasti okolo. Nemyslím si, že tohle ještě děláte," rozmluvil se.

„Oslavujeme den, kdy Bricius vyhnal démony do moře," odpověděl tiše Laureliën s nejistotou, zad to má říct nahlas. Ten nejhorší se však zdál, že jeho slova přijal a pouze přikývl. Postavil se po jeho boku, byl o kousek vyšší a hleděl do dálky.

Ten nejhorší se lehce pousmál, otevřel jemně rty, jako kdyby něco chtěl říct, ale žádná slova z něho nevyšla. Zakroutil nad tím vším hlavou, stočil zrak k Laureliënovi a zeptal se: „Jak tohle oslavujete?"

„Modlitbami," odpověděl Laureliën. „Ráno při rozednění, jsou na to speciální texty. A poté při západu slunce, až se znovu pomodlíme, začíná oslava. Jí se dobré jídlo, lidé se spolu baví a pije se sladké víno. V přístavních městěch se na plážích zapalují obrovské táboráky a... Ti, jimž se narodil v daném roce démon, jsou odškodněni dary od jejich sousedů a přátel." Vzpomněl si na jednoho jeho námořníka, Luharta Tokse, který se nevypravil na poslední cestu, protože se mu narodil démon. Dítě, které mohlo zabít celé rodiny a bylo prokletím. Laureliën sklopil zrak. Cítil, jak na něho Ten nejhorší hledí a věděl, kvůli čemu to bylo.