Lhář ve vlnách ztracen

XXX.

K žádnému muži, se kterým kdy Laureliën byl, necítil stejné emoce a žádné nevnímal stejně. Rile Xohks byl pro něho strašákem, který ho svedl do toho děsivého života hříšníka. Cítil k němu čistý odpor a znechucení, jakmile na něho pomyslel. Waristood Blain byl šarmantním a tajemným mužem, který získal vše z ničeho. Pro Laureliëna byl nerozluštěnou hádankou, kterou tajně obdivoval. Šikovný ale prostý Eurith byl nevinným pozdvižením, které donutil Laureliëna se kolikrát i usmát při vzpomínce, jaká žárlivost na toho dokonalého mladíka bublala v Derinově žilách. Mladičký Ioren, který ukázal Laureliënovi tajnou tůni, byl smutným příkladem toho, kvůli jaké malichernosti musel být ukončen život někoho, kdo byl jinak tak nevinný.

Jenom vůči jednomu muži cítil Laureliën čistý respekt a vděk.

Jeho jméno bylo Bo-Varran a už jenom to značilo, že byl ze zcela jiného světa než Laureliën. Žil na severozápadě Nové země, kde víra v Briciuse neměla místo a Plachý racek byl jednou z prvních lodí Staré země, která doplula až k tamějším břehům. Toho roku byl Laureliën druhým rokem komandér a na výpravu na to místo se vydal kvůli drahokamům výměnou za potraviny, látky a nářadí.

Na březích místa, kde se na hřebenech hor držel sníh i přes léto, slunce bylo vzácným návštěvníkem a vítr byl štiplavý, ho přivítali mohutní lidé, kteří mluvili jazykem Nové země se silným huhňavým přízvukem. Setkal se s náčelníky, kteří rozhodovali o všem, co jejich kmeny dělaly a bylo mu nabídnuto, aby pár dní se svou posádkou pobyl a okusil darů, které jim jejich země nabízí. Laureliën přijal ze slušnosti a zvědavosti, protože si přál zjistit, co by mohl z toho místa získat.

Jeho muži si rychle přivykli na pohostinnost zdejších lidí, i když tamější ženy nazývali polomuži. Bylo pravdou, že nebyly křehké a drobné, ale to jim nikterak nezabránilo, aby se jim dvořili. Laureliën raději okusoval zdejších krajů. Vypůjčil si huňatého statného poníka a vydal se s ním po okolí. Uvítala ho krajina tvořena skalami, vlhkou půdou, ledovým větrem a nízkými keři. To okolí se mu nikdy nelíbilo, ale oceňoval klid.

Lid v těch zemích žil v drobných, spíše rodinných kmenech, které se scházeli na pobřeží pro vzájemný obchod. Laureliën na své cestě narazil na mnoho takových rodin, ale pouze na jednoho samotáře, jehož obrovský pes s kudrnatou hnědou srstí ho napadl. Laureliënův kůň ho shodil na zem, jakmile na něho vyskočilo na pohled děsivé zvíře s ostrými žlutými zuby, ale stačilo jedno hrubé okřiknutí a pes se stáhl za svého pána, který se zjevil jako mlha mezi nízkými keři.

Laureliën ležel na zemi, byl špinavý od bahna a hleděl na muže v kožešině, který pomalu kráčel jeho směrem. Ruce měl jako lopaty, ramena natolik široká, že by na každé položil sud piva, tvář hranatou a zdobenou krátkým černým vousem. Vlasy měl delší, zastrčené za ušima a na koncích zvlněné.

Nejdříve na Laureliëna hleděl jako na zjevení, divil se, kde se v jeho zemi vzal takový drobný muž a dal to najevo prvními slovy, která Laureliënovi řekl: „Jsi tak maličký."

Laureliën se vždy považoval minimálně za vysokého. Nebyl nijak statný, ale rozhodně se řadil k vyšším lidem. Oproti Bo-Varranovi byl však skutečně maličký. Výškou mu sahal k bradě a na šířku by se vešel minimálně dvakrát.

Bo-Varran byl překvapen, když zjistil, kým Laureliën je. Nepatřil k žádnému kmeni, staral se pouze o sebe a svého psa, ostatním se vyhýbal a setkával se s nimi pouze v případě nejvyšší nutnosti. Na Laureliënovu otázku, proč tak učiní, Bo odpověděl, že poté, co jako mladý přišel o rodinu, mu nepřišlo, že by k někomu ještě někdy patřil. Od mladého věku se tak uchýlil k samotářskému životu a smířil se s tím, že společně s ním zemře i jeho kmenové jméno Varran.