Lhář ve vlnách ztracen

XXIII.

Laureliëna učili, že v den Boží se nejí. Nesměl pozřít žádné sousto a byl na to naučen. Necítil hlad a ani potřebu podvést svého Boha, ač tyhle myšlenky v něj byly vtlučeny. Když však seděl na té zemi pod teplým podzimním sluncem a sledoval, jak démon pomalu žvýká sousto lesklého červeného jablka, cítil, jak se jeho žaludek kroutí bolestí a bodavá bolest z hladu se mu prodírá celým tělem. Bylo to týrání. Aby dostal najíst, musel odpovídat na otázky, na které si myslel, že zná odpovědi, ale dle démona odpovídal špatně.

Nejdříve chtěl vědět, kým je a Laureliën odpověděl. Jeho odpovědi však byly označeny za špatné a nedostal najíst.

Následně se Kain zeptal, jestli věří v Boha.

„Ano," odpověděl Laureliën pevným hlasem.

Kain pouze naklonil hlavu do strany, přimhouřil oči a řekl, že mu má stále dvě šance, jak odpovědět.

„Věřím ve svého pána, Briciuse," roztáhl Laureliën svou odpověď. Jeho zrak byl upoután pouze k jablku, ze kterého zbývaly dvě třetiny. Jednu již Kain snědl.

Démon našpulil rty, zakroutil jemně hlavou a Laureliën proto řekl: „Věřím v Boha." Ta slova byla plná zoufalství a bolesti, přestal zcela rozumět tomu, co po něm bylo žádáno.

Kain si vložil druhou část jablka do úst. Žvýkal pomalu, ani na chvíli přitom neodpoutal zrak od Laureliëna a nepohnul se. V jedné ruce držel nůž, v druhé zbytek jablka, po kterém Laureliën toužil více než po čemkoli jiném ve svém životě.

Trvalo chvíli, než Kain dojedl, ale Laureliën to cítil jako trýznivé hodiny.

„Poslední otázka," hlesl Kain, otřel si rty, zvedl zrak k azurové obloze, v ruce si přehazoval poslední zbytek jablka a přitom tiše řekl: „Proč ses rozhodl jít místo svého přítele?"

Na to Laureliën znal mnoho odpovědí. Chtěl zachránit Derina, protože nechtěl, aby Derin zemřel s vědomím, že ho Laureliën nenáviděl. Ten čin důkaz toho, že mu na něm stále záleželo, ať už udělal cokoli. Navíc vědomí, že by měl být Laureliën na světě bez svého přítele mu nedovolila žít. Třetím důvodem bylo, že se Derin měl ženit, měl celý život a možnosti před sebou, Laureliën ne. A tím posledním důvodem bylo to, že ho miloval. Chtěl ho zachránit a obětovat se tak pro někoho, koho miloval a zároveň svou smrtí chtěl potrestat sebe za to, jak hříšný život měl. Smrt pro něho měla přijít, aby mohl povstat za Zlatou branou jako lepší muž.

Přemýšlel, co za důvod říct nahlas, ale dospěl k názoru, že žádný nebude pro démona ten správný. Začala totiž přemýšlet nad tím, že Kain ho nehodlá nakrmit, ale pouze zlomit a udělat z něho tak zlomeného muže, který udělá cokoli. Chtěl z něho mít prázdnou loutku, se kterou by si mohl hrát.

Laureliën se lehce usmál, hleděl na démona, který měl oči přimhouřené z neočekávané reakce, a zašeptal tichá slova: „Sněz si to zatracené jablko, Kaine z Vinopádu."

Ta slova Kaina rozčílila. Jeho tvář nabrala rudých odstínů, mrštil jablkem pryč z klece do lesů a vstal. Zuby měl pevně zatnuté, přikročil k Laureliënovi a poručil mu, aby zvedl ruce. Udělal tak a nechal ho, aby mu je svázal. Tentokrát před tělem.

„Lidé vydrží mnoho dní bez jídla," šeptl rozčíleným hlasem, když utahoval uzly, „ale brzy je navštíví šílenství," dodal, posléze odešel a nechal Laureliëna v kleci samotného. Hladového, ale z části šťastného. Cítil se, jako kdyby nad démonem zvítězil.

•••

Celý den mohl pouze sledovat pláň. Pozoroval rudovlasé démony, ale i hnědovlasé a zlatovlasé, jak se chovají, jako kdyby byli obyčejnými lidmi na zemi. K ránu se vydali s kosami a nářadím k lesům, dopoledne se vraceli k mýtině, kde ár žen přes dopoledne topilo pod kotlem a připravovalo polévku s jehněčím masem. Dva muži tu ovci ráno sami zabili a naporcovali. Odpoledne se vrátili do práce, zatímco směrem od moře se vraceli rybáři se sítěmi plnými ryb, mušlí krabů.