Lhář ve vlnách ztracen

X.

Brašnu přes rameno měl plnou stočených smluv. Mnohé z nich byly již podepsané, ale stále mu zbývalo pár, které potřeboval vyřídit. Obcházel veškeré známé obchodníky v Safírovém městě, aby s nimi smlouvy obnovil a domluvil, kdy bude jednotlivé zboží předáno, ale také se zajímal, zda se ve městě naskytly nové produkty, o které by mohl mít zájem.

V počátcích byl nadšen z toho, co dělal. Poznával nové lidi, vyjednával podmínky a množství, snažil se o to, aby v každém městě měl přehled, co může získat a ztratit. Ale jak roky plynuly, začalo mu vše připadat stejné. Obchodníci chtěli získat hodně za málo a zrovna tak i on. Mnoho obchodníků bylo nabubřelých, nepřátelských a vůči Laureliënovi povýšení, protože ho považovali za honosnějšího žebráka, který přišel k jejich dveřím žebrat o bedny ovoce, sušené krokodýlí maso a drahé kameny. A on jim nabízel prosté obilí, kořenovou zeleninu a další méně lákavé, ale v Nové zemi nedostupné plodiny.

Každý z nich navíc očekával, že zrovna on je pro Laureliëna tím jediným a nejdůležitějším zdrojem a tudíž očekávali, že o nich bude vědět i tu nejmenší drobnost a jejich životy pro ně budou důležitější než ten jeho. Vše dopadalo tak, že byl Laureliën nucen pamatovat si nejenom jména a životy obchodníků, ale také jejich strasti, rodiny a problémy se sousedy.

Za jednoho z nejhorších považoval obchodníka s bavlnou. Když ho poznal, byl to vysoký hubený muž s přísným pohledem a zlatými vlasy a jeho dcera byla jeho přesnou, ale horší kopií. Jakožto jediní v dalekém okolí, kteří vlastnili bavlnu, vyžadovali vysoké ceny a veškerou péči a pochlebování, kterého byl Laureliën schopen pro jediné klubko.

Setkal se s nimi ve vile vysoko nad městem. Cesta byla křivoklátá vytesaná ve skále, foukal silný vítr a slunce pralo Laureliënovi do zad. Ke dveřím vili došel zpocený, otíral si pot z čela a vyčkával, až služební otevřou dveře, aby zjistili, že přijel další podřadný kupec, který bude od jejich pánů prosit o trochu nitě.

Pro Laureliënovo překvapení však za dveřmi z červeného dřeva nestál opálený služebný, ale samotná dcera obchodníka, Lindall. Zlatou hřívu měla rozpuštěnou, oči zvýrazněné drahými šminkami a lehké poloprůhledné růžové šaty se jí vlnily ve větru zvenku.

„Smutný komandér," zkonstatovala jemným ženským hlasem s širokým úsměvem. Laureliënovi se však nezdálo, že by jeho návštěva byla jakkoli radostná, protože ten úsměv považoval spíše za výsměch, že se musel plahočit takovou cestu, aby nakonec nezískal nic.

Zhluboka se nadechl, zatnul zuby a vysmekl Lindall mělkou úklonu s pozdravem. „Snad my Vy a Váš otec odpustí, ale obchody mne za vámi volají," řekl se vší noblesou, která mu v té chvíli připadla.

„Jistě, pojďte dál," pokynula mu a uvolnila prostor mezi dveřmi.

Zatímco Orova vila byla postavená okolo zahrady, která byla základním kamenem celého domu, rodina Lindally, které se přezdívalo Bavlněná, se honosila prostorem, který oplývala. Samotná hala byla mnohonásobně větší než dům, ve kterém se narodil a vystavená pouze z nejdražšího kamene.

„Otec je v zahradách, následujte mě," mávla Lindall jemně rukou, načež se vydala chodbou na druhou stranu, kde za vysokými prosklenými okny Laureliën mohl spatřit prostorné zelené zahrady s výhledem na celé Safírové město.

Mělce dýchal, nerozhlížel se kolem sebe, pouze se soustředil na svůj cíl a modlil se, že jednání s Lindall a jejím otcem Dashnerem bude rychlé.

Samozřejmě se pletl. Dashner, který seděl v zahradách a upíjel lehkého vína přičemž ujídal drahých sýrů, nejdříve Laureliëna vyzval, aby se posadil, načež začal klábosit o tom, jak se chudina ze Safírového města stále více rozlézá po městě a začíná být na obtíž. Pokračoval ke stížnostem, že lidé nechtějí pracovat a musel najmout také strážné na své bavlníkové pole, aby zamezil stále se zvyšujícím krádežím jeho majetku – Laureliën hádal, že kdyby své zaměstnance alespoň s trochou úcty platil, krádežím by předešel –, a nakonec se také pochlubil novou lodí, kterou si koupil a které kotvila v přístavu.