Lhář ve vlnách ztracen

XXVI.

Démoni žili vysoko v korunách stromu v domech postavených ze dřeva. Dostávali se do nich přes provazové mosty a žebříky, které se v té chvíli houpaly ve větru stejně jako samotná obydlí, z čehož měl Laureliën pocit, že se opět nachází na lodi.

Stále doufal, že mu něco ukáže, kým démoni ve skutečnosti jsou. Věděl, že museli jíst, že pracovali a chovali se jako lidé, ale doufal, že alespoň jejich obydlí mu napoví, že jimi nejsou. Pletl se. V Kainově obydlí svítila drobná olejová lampa, okenice jediného okna byla pevně připevněná, postel v rohu místnosti rozestlaná s tenkou přikrývkou zmuchlanou na kraji u zdi. V jednom rohu si Laureliën všiml naskládaných knih v pevných vazbách, ve druhém naopak stál nízký stolek s lampou. Na jedné zdi byla zavěšená rybářská síť a pod ním truhla.

Laureliën stál uprostřed místnosti, promoklý a prochladlý, voda z něho odkapávala na zem. Kain za ním pevně zavíral dveře, se kterými se pokoušel lomcovat vítr.

„Proč si mne vzal sem?" otázal se krátce na to Laureliën. Kain odstoupil od dveří, jednou rukou si z vlasů odhrnul mokré prameny vlasů, prošel okolo Laureliëna bez jakéhokoli slova a stáhl ze sebe svou košili. Pověsil ji přes šňůru, která visela ze stropu, z druhé strany sundal suchou a navlékl si ji přes hlavu.

„Dolů," přikázal Kain s otočením. Prstem ukazoval na volnou zeď.

Laureliën mělce polkl, posadil se na zem a rázem zvedl ruce, jakmile si všiml, že se Kain chopil provazu, aby mu mohl svázat ruce.

„Za záda," houkl na to jeho věznitel, Laureliën přendal ruce a nechal si je svázat. Nic nenamítal, naopak to očekával. Nebylo moudré nechat svého vězně volně pobývat ve vlastním domě.

Déšť po celou dobu hrozivě bubnoval o střechu přístřešku, ve větru bylo cítit, jak se strom lehce prohýbá, ale Laurliën si nalhával, že je to pouze kolébání vody ve větru, aby uklidnil svůj žaludek, který se mu pomalu obracel vzhůru nohama. Uzel na Laureliënových rukou ho tlačil, sotva mohl jakkoli pohnout zápěstím, ale mlčel, protože očekával, že sebemenší námitka by způsobila pouze silnější utáhnutí. Navíc hádal, že si vězeň jenom tak nemůže prosit o mírnější zacházení.

Kain se posadil proti Laureliënovi, rukou si odhrnul mokré vlasy z čela, naklonil hlavu lehce do strany, pootevřel rty a položil mu jednoduchou otázku: „Kým jsi?"

Laureliën pevně stiskl rty, pokusil se i zatnout pěsti, ale bylo to nemožné. „Jsem Laureliën Pather," řekl prostě, zhluboka se nadechl, zadržel dech a poté dodal: „Jsem synem Pathera Prima z Východní provincie Staré země, komandér na obchodní lodi a...," polkl. Hrdlo se mu v té chvíli sevřelo při vzpomínce na to, co se psalo v posvátné knize. Pouze kněží dokáže porazit démona.

Kain se lehce předklonil, v očích se mu zalesklo, pootevřel rty, koutky vytáhl do jemného a děsivého úsměvu. Čekal, až Laureliën dokončí svou větu, ale ten nemohl, strach mu to nedovoloval.

„Kým jsi?" hlesl Kain tiše. Jeho hlas zněl jako zimní vítr, který se Laureliënovi přehnal přes šíji a zvedl mu zděšením všechny chloupky na krku. Démon nepřestal svého vězně pozorovat, místo toho se pomalými pohyby vyhoupl na špičky, pomalými kroky ve dřepu se blížil k Laureliënovi, na rtech stále ta samá otázka. Laureliën mlčel, zakláněl hlavu co nejvíce to šlo, kousal se do jazyka a snažil se uklidnit srdce, které mu bušilo rychleji než kdykoli jindy.

Kain se přiblížil co nejvíce mohl. Dotýkal se svým palcem u nohy Laureliënova kolena, hlavu měl kousek od jeho tváře. „Kým jsi?" otázal se ještě jednou tiše.

„Dědic Východní provincie," odpověděl. Nebyla to lež, ale bylo to něco, co muselo být pochopeno už předtím.

Kain jemně zakroutil hlavou, „nezajímá mne, kým bys byl, kdyby si byl na pevnině," hlesl, zvedl pravačku a jemně ji položil na šněrování Laureliënovi promočené košile. „Zajímá mne, kým jsi teď a tady."

Laureliën pevně stiskl zuby, Kain nahrbil obočí, mezi dva prsty uchopil tenkou šňůrku a zatáhl za ni. Laureliënovi přišlo, jako kdyby mu trhal kůži z těla, ale přitom pouze rozvával šněrování, jeho košile na něm zůstala upnutá, protože byla mokrá.

Kain na krátko sklopil zrak, jedno obočí lehce povytáhl nahoru, tiše se zasmál a uchopil cíp košile. Nejdříve odhrnul jeden, potom druhý. Zasmál se, Laureliën naopak zalapal po dechu a nepřál si nic jiného než to, aby se mohl propadnout do země.

Než odjel, nechal umělce, kterému se říkalo Vrabčák, aby na jeho záda vytetoval slova z posvátné knihy, kterým může rozumět pouze kněží. Byl to symbol kněžího, který značil, že je již zcela odkázán bohu a není obyčejným mužem. Stačilo jedno tetování, ale Laureliënovi ne. Slova Quile regere quile werde na jeho zádech byla tím třetím, které si nechal udělat. První a největší bylo to, které začínalo na jeho prsou a pokračoval přes celý trup až pod pupík. Byl to rozvětvený listnatý strom, který byl symbolem Briciuse.

„Věděl jsem, že se mi to na té lodi nezdálo," zasmál se Kain tiše, rozhnul Laureliënovu košili, aby si Vrabčákovo dílo mohl co nejpodrobněji prohlédnout a s pocitem dobře odvedené práce se posadil zpět na svoje původní místo. „Jsi kněz," smál se, ukazoval Laureliënovi své zuby a naháněl mu tak husí kůži.

Laureliën se v té chvíli cítil nahý, chtěl se pouze zahalit, aby nebyl pod palbou jedovatých pohledů démona, ale nemohl pohnout svýma rukama. „Zabiješ mě?" zeptal se tiše, zatímco se mu do mokrého těl vkrádal chlad.

„Zabít kněze?" opáčil Kain překvapeně.

Laureliën přikývl, přesně to očekával, že s ním bude provedeno, jakmile někdo zjistí jeho původ.

Kainovi pouze na krátkou dobu slezl úsměv z tváře, ale poté se vrátil a byl zcela jiný. Uklidňující, milý, snad jako kdyby byli přátelé. „Zabil bych kněze tím nejhorším způsobem, který by mne napadl," hlesl, promnul si krk, dlouze si povzdechl a pokračoval. „Ale ty nejsi tak ledajaký kněz."

Laureliën se zamračil, nerozuměl jeho slovům a chtěl je vysvětlit.

„Jsi hříšník," pokrčil Kain rameny, „jsi lhář, to mohu říct jistě. Prolhaný a ulhaný lhář, který si hraje na kněze, ale... Podle mého jsi ještě víc. Viděl jsem mnoho potetovaných, kteří zde provolávali tvého boha, ale ty to neděláš. Jsi jiný a... zkažený, řekl bych."

„Nejsem hříšník," procedil Laureliën pobouřeně mezi zuby.

„Jsem si zcela jist, že právě teď lžeš. A to z tebe hříšníka dělá," zašklebil se, podepřel se rukou o zem, vyhoupl se na nohy a ruce si založil v bok. „Ale dnes je už trochu pozdě na to, abychom řešili, kým jsi a nejsi, že?"

Laureliën z něho nespouštěl zrak. Sledoval, jak se pomalu plíží po přístřešku, zhasíná lucernu, která osvětlovala prostor a v místnosti se plíží do zadní části, kde měl své lůžko.

„Vyspi se sladce, hříšníku. Zítra tě čeká dlouhý den," ozvalo se do noci tak vzdáleně, že měl Laureliën pocit, že s ním promlouvá samotný vítr.

----

Dnes bohužel krátce a navíc s omluvou, jak dlouho vše trvá, ale nějak nedokážu najít sílu a inspiraci psát :c