Lhář ve vlnách ztracen

VI.

Když mu bylo pět a jeho matka byla stále naživu, žil v malém domě za městem. Byli chudí, žili daleko od ostatních, ale byli šťastní. S bratrem spával na kožešině na vysoké peci, která je zahřívala při ledových večerech, zatímco jejich rodiče spali v posteli na druhé straně místnosti. Skutečně toho neměli moc, pouze jednoho vola a pole, které opečovávali, aby mohli přežít. Ta rodina však byla šťastná, čemuž ti, kteří nikdy nezažili chudobu, nemohli porozumět.

Ráno se chlapci probudili a šli k potoku pro vodu. Společně táhli kárku se džbery, které plnily čistou vodou, zatímco jejich otec již opečovával pole a matka dojila krávu. V létě po přinesení vody sbírali lesní plody v nedalekém lese, pomáhali otci líčit pasti na zajíce a nosili dřevo pod střechu na zimu, které jejich otec nasekával.

Chlapci byli šťastní, ale mnohdy byli v rozporu. Křičeli na sebe, vrážely do sebe a rvali se na prašné zemi pro banality. Tahali se za vlasy, mlátili drobnými pěstmi do druhého, kopali, kousali a škrábali se a nazývali nepěknými slovy až do chvílí, než je jejich rodiče roztrhli.

Pamatoval si, že jednou měl proti bratrovi na vrch. Bylo parné léto, slunce ho pálilo do zad, zatímco si jeho bratr kryl obličej. Klečel nad ním, pěstmi ho bouchal do rukou a snažil se dosáhnout na jeho tvář, která byla schovaná. Nevnímal otce, který doběhl za ním, popadl ho za boky a zvedl, aby ho mohl postavit co nejdále od bratra, který se pomlácený zvedal ze země.

„Přestaňte s tím už!" vyštěkl hrubým hlasem chlapci do tváře. Klečel na zemi, aby byli ve stejné výšce, oči zamračené a držel chlapce pevně za levou paži, aby se nemohl vysmeknout.

„Je to pitomec!" zakřičel chlapec ukazujíc na svého bratra, který si otíral krev, která mu vytékala z obou nosních dírek.

„A stejně tak i ty," opáčil rázem otec, „oba dva jste pitomci," dodal k druhému chlapci, ale následně pohled vrátil k synovi, který se snažil vymanit z jeho sevření. „Ale jednou budete mít jen a pouze sebe. Já s matkou tu nebudeme, abychom ukončili všechny vaše rvačky a usmířili vás. Jste stejní, vaše tváře, hlasy, krev – vše spolu sdílíte a to je něco, co vám nikdo nikdy nevezme a neodcizí. Tak si toho začněte vážit, nebo na tomto světě skončíte sami a osamělí."

•••

Nepamatoval si mnoho z těch časů, kdy žil životem prostého dítěte farmáře, kterému záleželo pouze na vlastní obživě. Měl však v hlavě střípky příběhů, na které si občas vzpomněl a ten, kdy ho tatínek odtáhl od bratra, ze kterého se snažil vymlátit duši, měl před očima tak jasný, jako by se to stalo teprve včera.

Věděl, že jeho tatínkovi vždy záleželo na tom, aby jeho synové vždy zůstali spolu. Považoval jejich spojení za posvátné a strachoval se toho, že se jednoho dne rozpadne právě kvůli jejich malicherným hádkám a rvačkám, které neměly žádného důvodu.

Chlapci se nakonec rozdělili a nikterak v dobrém. Laureliën slova jeho tatínka pociťoval, cítil se osamělý, protože rázem nikoho neměl. Derin pro něho byl dobrým přítelem, ale chybělo mu to spojení, které měl se svým bratrem. Bylo nenahraditelné, ale také už nebylo způsobu, aby bratři opět spočinuli spolu. Jejich vzájemná zášť byla neuhasitelná.

Seděl na přídi, nohy měl přehozené přes palubu, ruce měl položené na zaoblené špici lodě a sledoval černé moře, které se vlnilo pod lodí. Foukal chladný vítr, který mu svými dlouhými prsty přejížděl po šíji a tváři, oči měl přimhouřené a hleděl ke vzdálenému horizontu, kde daleko za ním ležela Nová země. Před mnoha chvílemi za svými zády slyšel Derina. Vyšel z kabiny a místo do podpalubí se vydal ke přídi, aby si s Laureliënem promluvil, ale na poslední chvíli se rozhodl odejít. Laureliën slyše pouze jeho mělký dech a klapání bot. Očekával slova, ale zároveň se jich bál.