Lhář ve vlnách ztracen

Prolog

 Na studené kamenné podlaze proseděl dlouhé hodiny svého života. Kolena měl ztvrdlá, záda bolavá a přísahal by, že si na místě už vyseděl i důlek. Promrzlé prsty držel na koleno, záda měl rovná, hlavu skloněnou, dýchal tiše a přitom rty pouze naznačoval slova, která Pán pronášel klečíc před ním.

„Ve jménu Briciuse, pána našeho, požehnané buďte naše životy, které odkázali jsme jeho cti a památce, děkujeme," pronesl hřmotný hlas řečníka, který klečel před ním.

„Děkujeme," pověděl jednohlasně se stovkou dalších, které měl za svými zády. Dlaně si položil z kolenou na zem před sebou, sklonil hlavu k zemi, položil na ni krátce své čelo a následně se narovnal, dlaně vrátil na kolena a zvedl zrak k muži v bledě modrém hábitu se zlatým vyšívaným stromem na zádech.

Muž vstal, otočil se k lidem, kteří klečeli seřazeni za ním, roztáhl ruce, zeširoka se usmál, až se mu na obou tvářích objevily hluboké vrásky a pronesl: „Nechť vás požehnaná ruka Briciuse doprovází."

Lidé zvedli do jednoho svou levačku, sevřeli pěst a palcem napřed si ji položili k ústům, lehce svůj prst políbili a následně začali vstávat a tiše rozmlouvat nad modlitbou, kterou pán Pather před chvílí pronesl.

Pather svěsil ruce a z jeho tváře postupně vyprchal úsměv. Sklopil hlavu k zemi před sebou, kde stále na zemi klečeli dva totožní chlapci se provinilým výrazem ve tváři.

„Vstaňte," poručil jim.

Oba dva chlapci tak učinili, ten vlevo si upravil kalhoty, které mu padaly a zrak držel u země, zatímco druhý chlapec hleděl na pána.

„Silweriëne," pronesl Pather jméno chlapce se skloněnou hlavou, jako kdyby se jednalo o kletbu, která ho pálila na jazyku.

Chlapec zvedl hlavu jen lehce, díval se na svého pána a otce skrze pár tmavě hnědých vlasů a viditelně se bál toho, co bude navazovat.

„Omlouváme se, otče," pověděl druhý chlapec, který měl pěsti pevně semknuté až mu zbělaly klouby.

„V domě božím nejsem váš otec," opravil ho okamžitě muž s přísnou tváří a robustní stavbou těla. Vypadal jako těžce pracující horník s holou hlavou, ač byl ve skutečnosti ctěným božím mluvčím a správcem Východní provincie Staré země.

„Omlouváme se, pane," opravil se okamžitě chlapec s krátkým pohledem na svého bratra, kterého vyzýval k omluvě.

„Omlouváme se," zamumlal druhý. Nemusel ani zvedat zrak, přesto věděl, že otec hledí přímo na něho a vyžaduje to jedno jediné slovo, které na rozdíl od svého bratra Laureliëna opomněl. „Pane," dodal.

„Pojďte," přikázal jim otec a vyšel skrze uličku mezi lidmi, kteří stále rozmlouvali o modlitbě, se vydal s chlapci skrze rozlehlou síň z bílého kamene ven. Dělal dlouhé kroky, stíhal zároveň přát všem lidem dobrý den, zatímco mu děkovali za modlitbu a chlapci za ním klusali, aby ho svými krátkými dětskými nohami dohnali.

Vyvedl je ven, třemi kroky sešel šest schodů vedoucí z domu boží, nadzvedl lehce své světlé roucho, než vkročil do prašné země a pokračoval přímou cestou přes rozlehlé prázdné nádvoří k mohutnému domu ze světlého kamene a tmavého dřeva, který stál ihned naproti božímu domu.

Chlapci ani nedutali, byli si vědomi toho, kam je otec vede a co je čeká. Věděli i to, čím si to zasloužili a proto nemluvili – neměli jak obhájit své hříchy.

„Jste syny pána, správce Východní provincie, Bricius je vám blíže než komukoli jinému, avšak –" říkal Pather, zatímco kráčel skrze prázdný dvůr. Mračil se, ale to chlapci nemohli vidět, cítili však jeho hněv a to jim stačilo.