Lhář ve vlnách ztracen

XVII.

Posádka se bavila tím, že si mezi sebou přehazovali kus jablka, zatímco mezi nimi opice skákala a snažila se jim potravu sebrat z rukou. Jejich smích se měl rozléhat po širém moři, ale Laureliënovi se zdálo, jako kdyby ve vzduchu zvuk okamžitě umíral a nadvládu zaujímalo ticho, které mu drásalo nervy. Byl pobožným mužem, věřil v Briciuse, Zlatou bránu, v démony žijící v mořích a Torhe'ksia nebyla výjimkou. Věděl, že vše je skutečné, protože každého roku se do přístavu vrátila loď pouze s polovinou vyhladovělé posádky, která vyprávěla příběhy o démonech, kteří unesli jejich druhy a ukradly jídlo. Každého roku jedna loď.

Nikdo z námořníků nikdy nedostal, co se ve skutečnosti stalo. Říkali pouze to, že na jejich palubu vstoupili démoni, unesli posádku, vzali jídlo a poté usnuli. Když se probudili, loď plula dál. Netušili, co se stalo předtím, co poté. Pouze si pamatovali, že na lodi byl někdo, kdo jim vzal jejich přátelé a následně zmizeli.

Seběhl z můstku k posádce, očima pátral po okolí a doufal, že ještě někdo shledal jejich situaci podezřelou. Zdálo se, že jsou však všichni natolik zaujatí opicí, že ani mlynářovi chlapci, kteří byli vyděšení z obyčejné želvy, si nevšimli nezvyklého prostředí a jemných vibrací.

„Komandére?" ozvalo se Laurliënovi za zády, zatímco prsty zatínal do dřevna a snažil se sledovat okolí. Neviděl však přes palubu ani na moře, vše bylo zahalené v husté bílé mlze a ve vzduchu byl pouze silný zápach soli.

Pomalu se otočil, tělo měl napjaté a žaludek se mu sevřel, když si všiml ustaraného mladšího syna mlynáře. „Ano?" otázal se ho s těžkým hlasem.

„Kde se tu vzala ta mlha?" zašeptal Dirtte.

„Netuším," dostal ze sebe tiše Laureliën, než se vydal podél levoboku, aby si prohlédl okolí. Pocit, že něco není správné, ho svíral jako v kleštích, kolena se mu třásla, když pod nimi vnímal ty jemné vibrace a ticho, které se rozpoutalo mezi posádkou, mu nijak nepomohlo. Dirtte totiž přispěchal za bratrem, aby mu řekl, že má strach a chce domů.

„Námořníci nemají strach!" zasmál se do toho ticha Pable, prostější, ale pracovitý hromotluk, který převyšoval každého na lodi výškově i váhově.

„Je to jen mlha," dodal Starej s pokrčením ramen.

„Nemyslím si," odvětil Laureliën. Do té doby bylo ticho, ale jakmile pronesl svá slova, přišel si, jako kdyby ohluchl. Nikdo nic neřekl, sotva dýchali a pouze na něho hleděli. Cítil, jak se mu jejich oči zabodávají do zad a proto se k nim otočil. Držel se lanoví, rty měl pevně semknuté a očima přejížděl po svých mužích, kteří se ještě před pár minutami náramně bavili.

„Co tím myslíte, komandére?" zeptal se Starej rázem slabším hlasem, ve kterém se skrýval strach a nejistota.

„Necítíte to?" zeptal se Laureliën všech. „Loď se chvěje. To nejsou vlny, ale vibrace. Otřesy, abych byl přesnější."

„Torhe'ksia?" ozval se jeden námořník.

Laureliën se zhluboka nadechl. Zavřel oči, vzpomněl si na všechny ty lodě, které se vrátily s pouhou polovinou posádky a vyděšenými muži. Vzpomínal na otce, který se modlil za všechny ztracené muže a děsil své syny po večerech historkami o tom, kým je Torhe'ksia. Všichni ty příběhy museli znát.

„Dnes v noci se setkáme s našim panem," vydechl dlouze slova, která otřásla celým jeho tělem. „Pomodleme se, než přijde naše poslední chvíle."

•••

Ti, kteří nastoupili na loď, žili v nejistotě, že se jednoho dne dostanou na loď, která se do přístavu nevrátí. Mohla přijít bouře, která by je potopila, nebo právě Torhe'ksia. Démon, který byl vyhnán do moře mocným Briciusem. Muž, který vstoupil do námořnictva, žil s vědomím, že jednoho dne může být pozřen želvím démonem.

Všichni však doufali, že ten den nikdy nenastane, ale když se tak stalo, byli klidní. Muži to brali s hrdostí, brady měli vysoko, mlčeli a kromě nejmladšího mlynářova chlapce ani nikdo neplakal. Třikrát se pomodlili, rozloučili se se svými přáteli na lodi a poté se už hrdě postavili na palubu lodě, aby přijali, co mělo přijít.

Paluba se otřásala, srdce divoce tloukla a nikdo ani nedutal. Laureliën měl ruce za zády, prsty se jemně dotýkal dýky od otce, kterou si vzal a přitom upřeně hleděl na místo, kde měl být horizont. Stál vedle Starého, který se jemně třásl, ale ani nehlesal.

Každý v té chvíli přemítal and svým životem. Nikdo nepomýšlel na to, že možná přežije, protože v té chvíli měli před očima pouze smrt.

Laureliën viděl mnoho věcí, ale všechny se týkaly smrti. Viděl všechny ty, kteří již zemřeli a byli za Zlatou branou, která mu byla blíže než kdy jindy. Nebyl připravený se s nimi setkat. Bál se jim v posmrtném životě pohledět do očí, protože se bál toho, jak ho přijmout poté, co za celý svůj život udělal.

Zavřel oči, snažil se nemyslet na mrtvé, raději chtěl vnímat ty, kteří stále žili, ale byli na pokraji smrti. Ani Dirtte již neplakal – přijal, co mělo přijít.

Laureliën pootevřel rty, chtěl vdechnout mořský vzduch, ale zazněl výkřik. Otevřel oči, škubl celým svým tělem, aby viděl, odkud Torhe'ksia přišla, ale naskytl se mu pouze pohled na Ravku – mladého nerozvážného muže, který prohrál v kartách vše, co měl a dluh se rozhodl splatit penězi, které získá na lodi. S křikem se vrhl přes palubu, jako kdyby jeho mysl byla zatemnělá démony, ale ve skutečnosti to byl pouze strach ze smrti.

„Ravko!" zakřičel na něho Derin, který okamžitě vyběhl k pravoboku, ale nestihl námořníka zachytit předtím, než se vrhl do palubu. Derinova ruka mávla do prázdna a poté se ozvalo pouze šplouchnutí vody.

Ostatní se rozeběhli za Derinem, loď se zhoupla pod návalem váhy na pravoboku a Laureliën musel přešlápnout, aby udržel rovnováhu. Zůstal jako jediný na místě, sledoval své muže, kteří volali jejich druha, který si zvolil utonout a nebyl schopen jediného slova.

Litoval Ravku, ale i ty, kteří se mu snažili hodit lano. Bylo to totiž marné. Na chvíli je to však rozptýlilo od výhledu vlastní smrti, která se blížila.

Loď se zhoupla podruhé, tentokrát k levoboku. Přešlápl, jako zhypnotizovaný se otočil zády ke svým mužům a zatajil dech.

Zalapal po dechu. V té chvíli hleděl do největšího oka, které v životě viděl. Rudé jako rozžhavená ocel, zatímco zbytek těla byl pokrytý slizkou zelenošedou kůží. Loď se nakláněla, ostatní zpozorněli a v té chvíli zazněly první výkřiky. Chapadlo o šířce silného muže dopadlo na palubu, se kterou otřáslo. Laureliën ustoupil, nebyl schopen jediného slova, mohl pouze hledět nestvůře do očí, ale byl si jist, že se nejednalo o želvu. Rozpažil, naznačil tím svým mužům, aby se drželi za ním, ale v té chvíli si nepřál nic jiného než to, aby byl sám za někým schován.

Na palubu dopadlo druhé chapadlo, Laureliën ránou nadskočil a netušil, kam dříve s očima. Muži se snažili být tiše, ale pláč mlynářova chlapce se jim zařezával do kůže jako pila.

Krátce po dopadu druhého chapadlo se skrze mlhu na chapadle vynořila postava. Hubená v otrhaném oblečení s tváří zahalenou v masce z naplaveného dřeva a kápi.

Hned na to následovala další, kteří přistoupila z druhého chapadla. Dvě skočily na palubu z ničeho nic. Laureliën nebyl schopen pohnout svým tělem, zatímco námořníci se tiskli k sobě.

„Usaďte se, pánové," zazněl hlas odnikud. Laureliën po něm pátral očima, ale v mlze nebylo možné cokoli spatřit. Nikdo z postav v maskách se nehýbal. „Zahrajeme si spolu hru."