Lhář ve vlnách ztracen

XXXII.

Jeho otec měl vždy jasnou představu o tom, jací budou jeho synové v dospělosti, kam se jejich životy budou ubíhat, a kým se stanou.

Říkal, že Laureliën bude velkým mužem boží, jehož slovům budou lidé naslouchat a bude všemi milován pro svůj šarm. Pro pana Pathera byl Laureliën ztělesněním dokonalého potomka, který každou se každou ranou rákoskou více a více podmanil jak jemu, tak bohu. Laureliën nebyl vzpurný, pouze byl občas sveden na hříšnou cestu svým bratrem, ale vždy si náležitě odpykal, co způsobil a choval se posléze tak, jak se po něm žádalo.

Silweriën byl vzpurným, neposlušným synem, kterého Pather nazýval břemenem, které mu bylo dáno, aby vyrovnalo prvního syna, kterého mu Bůh daroval. Žádný člověk totiž nesměl žít život pouze dobrý nebo špatný, vše muselo být vyrovnané.

Pather také říkával, že jeho synové jsou dokonalými odrazy svých rodičů. Zatímco Laureliën byl odrazem jeho samého, Silweriën byl obrazem jejich matky, kterou Pather nenazval nijak jinak nežli děvkou.

Chlapci neměli dovoleno ji nazývat nijak jinak než tím jedním slovem. V očích Pathera byla jejich matka pouhou děvkou a nenaleželo jí jiného oslovení, a proto nutil chlapce, aby tak o své matce téže smýšleli.

Laureliën ji tak nazýval, protože za jiné oslovení byl bit. Také přitakával veškerým otcovým prohlášením, že je dokonalý, zatímco Silweriën skončí na popravčím špalku. Byl takovým, jakého si ho otec vysnil, dokud byl v jeho blízkosti, ale jakmile se skryl za rohem, byl tím, kým byl ve skutečnosti.

Chlapcem, který nemohl spát, protože viděl, jak byl jeho rodič zavražděn.

Chlapec, který nenáviděl svého otce.

Mladík, který si přál, aby se svým bratrem utekl, co nejdále mohl.

Mladík, který nic nezískal vlastními schopnostmi.

Muž, který lhal, aby se ochránil.

Muž, který zabíjel, aby pomohl svým obětem.

Muž, který políbil démona.

Silweriën také nebyl tím, za koho ho Pather považoval. Nebyl vzpurným a neposlušným, ale pouze zraněným a citlivým člověkem, který si myslel, že není nikým milován. Chtěl být sám, aby se mohl najít ve světě, který mu byl uzavřen, protože nikdy netušil, kým vlastně byl. Laureliën ho v tomto obdivoval, protože on nikdy nenalezl ani jedinou myšlenku a vůli k tomu, aby chtěl být jako on. Raději se smířil s tím, že bude takový, jakého si ho otec přeje.

Silweriën byl mrtvý. Nemohl být už nikým na světě, ve kterém lidé žili se svými vlastními rozhodnutími.

Laureliën byl naživu, v křečích ležel na studené zemi, čelo orosené, vnímal pouze šelest větru ve větvích a přál si, aby ten den měl už za sebou. Musel myslet pouze na to, co všechno se v jeho životě událo. Vzpomínal na umírající, které sledoval, na bolest, kterou zažíval, ale také na radost, kterou mi jiní přinášeli, na první tetování a na to, jak se rozhodl, že bude strůjcem vlastního života.

Vzpomínal na to všechno, zatímco se třásl a čekal, až mu Kain donese slíbenou vodu.

•••

Naivně si myslel a přál, že po té noci, kdy kromě nechutné drogy poznal i jinou stránku Kaina, budou věci jiné, ale pletl se. Ten den proležel na zemi, hladový a žíznivý, protože Kain se za ním se slíbenou vodou vrátil až k večeru, na zem položil jeden pohár a nikterak se mu nevěnoval. Ani nemluvil, pouze si hleděl svého a brzy si šel lehnout, zatímco Laureliën stále ležel na zemi s řadou otázek, na které si přál znát odpověď. Démon ho však zklamal. Myslel si, že je ve skutečnosti alespoň z části člověkem, který má city, ale přišlo mu, že se pletl.

Druhého dne ráno, když se cítil lépe, slunce ještě nevyšlo a démon spal, vstal, aby se mohl vydat pryč. Stále netušil, kam patří, a kam má jít, ale věděl, že ten příbytek na stromě to není. Chtěl se vrátit do své klece, ale když v ní byl, přišel si nahý – odhalen před celým světem, který ho soudil za to, jaký byl. Vydal se proto tentokrát hlouběji do lesa tam, kde ještě nebyl.

Les byl potemnělý, nebe skrze větve stromů indigové, ale slunce na horizontu ho obarvovalo do světle růžové. Vzduch byl vlhký, teplý a voněl po mechu. Laureliën šel pomalu. Žaludek měl jako na vodě, cítil se unavený a strhaný celým svým životem. Přesto mu přišlo, že právě ta procházka po cizím místě je to jediné, co v té chvíli potřebuje.

Nejdříve šel tak, jak chtěl, poté si však všiml, že přechází přes vyšlapanou cestu. Tráva na ní nerostla, kořeny stromů byly bez kůry a někam to muselo vést. Začal být zvědavý, sledoval klikatou cestu směrem, odkud přišel a posléze do neznáma. Za ty dny pochopil, že démoni se scházejí zejména u pláže a na začátku lesa, kde mají příbytky. Přemýšlel nad tím, co by se mohlo nacházet tak daleko od nich, ale nic ho nenapadalo. Rozhodl se však vyjít tím směrem a zjistit to.

Nešel moc dlouho, následoval lesní cestu na obří mořské želvě plující oceánem a přemýšlel pouze nad tím, kam ho cesta vede. Myslel si, že se dostane na druhou stranu, kde budou žít další, jako ve dvou oddělených vesnicích, případně pole, kde budou démoni pěstovat jídlo, ale nedocházelo mu, proč by to bylo tak daleko. Za krátko však našel odpověď na své otázky.

Cesta ho dovedla k menší mýtině uprostřed lesů. Ranní slunce letmo osvětlovalo nažloutlou trávu a oblé kameny postavené do šířky v řadách vedle sebe. Laureliën se zamračil, vkročil na mýtinu, klekl si před jedním hladkým tmavým kamenem a přejel po něho prsty. Pod prsty cítil rytiny, které byly porostlé mechem. Nehty šťoural do rytin, vydloubával mech a odhazoval ho na zem, protože měl pocit, že nejsou náhodné, ale pravidelné. Práce mu trvala pouze chvíli, ale vyplatila se, protože spatřil prostý vyrytý nápis v kameni – Edrill Willad. Zamračil se, vstal, přešel k druhému kameni a očistil další nápis nesoucí Almothus Pha.

Začal mít pocit, že ví, na jakém místě se nacházel. Vstal, ukročil dál, aby si celé místo prohlédl a pochopil. Dříve, než Bricius zahnal veškeré démony do moře a vstoupil do Zlaté brány, aby mohl přivítat veškeré mrtvé, kteří od té doby byli zpopelněni, aby jejich kouř mohl vstoupit do nebe mnohem snáz, mrtví byli pohřbíváni do země, aby truchlící mohli být navždy poblíž. Říkali tomu pole mrtvých a Laureliën právě na jednom z nich stál.

Vrhnul se na očištění dalších kamenů. Thiana od Růžových vín, Yerick Veris, Talla Then, Birien Pha, Agnell z Vinopádu, Chras Sien a mnoho dalších jmen, které si nezapamatoval. Pár jmen mu však v hlavě utkvělo. Yerick Veris, který nesl stejné jméno jako jeden zdejší démon. Thiana od Růžových vín, jejíž přídomek byl stejný jako jižní město ve Staré zemi a Agnell, který nesl stejný přídomek jako Kain.

Bylo tam více jmen, které dokázal k něčemu přiřadit. Mnoho z nich neslo jméno Pha, které bylo známé v historii Staré země. Bylo jménem rodu, který v době, kdy nebyl ještě žádný Bůh, vládl Staré zemi. Podle legendy se jednalo o čtyři bratry, kteří přišli do Staré země se svými rodinami a rozdělili si zemi na čtyři části, přičemž každý bratr vládl jedné. Pha severu, Kha východu, Sha jihu a Qha západu. Laureliën napočítal rovnou sedm těch, kteří nesli druhé jméno Pha.

Hlava ho bolela, jako kdyby mu někdo uvnitř zvonem bouchal o hlavu. Posadil se na zem proti hrobu Anma Pha, mělce dýchal a snažil se pochopit, co to znamená.

Přišlo mu, jako kdyby démoni, kteří byli okolo něho a ti, kteří leželi mrtví v zemi pod ním, přišli ze stejné země jako on. Ale Stará země už neměla nikoho, kdo by nesl jedno ze čtyř starých jmen, nebyli ani ti, jejich jméno by určovalo místo, kde se narodili. Byli pouze ti, kteří své jméno měli po rodiči, stejně jako to měl on, jeho bratr a všichni ostatní ve Staré zemi. Ostatní způsoby pojmenováni byli historií, která skončila poté, co přišel Bricius.

Schoval si tvář do dlaní, byl zmatený, třásl se anechtěl znát odpověď na to, co právě zjistil. Protože ani netušil, co vlastnězjistil.