Lhář ve vlnách ztracen

XXVIII.

Teplá voda objala Laureliënovo tělo a přeneslo ho do zcela jiného světa. Ponořil se hluboko pod hladinu, přinutil se otevřít oči a trhl překvapením celým svým tělem. Pod ním byla pouze černá hlubina. Mával rukama, aby se udržel na místě a jeho dlaň zavadila o chladné stvoření. Otočil hlavou, slaná voda ho štípala do očí, hrdlo se mu svíralo hrůzou a uchvácením. Jeho ruka se dotýkala želvího démona Torhe'ksiy, která plula oceánem a na svém krunýři nesla celý ostrov, který byl domovem démonů. Těch démonů, kteří plavali okolo něho a rybařili, aby se mohli nasytit.

Docházel mu dech, ale přesto stačil otočit své tělo, aby mohl sledovat démony plující ve vodě se sítěmi.

Vzpomněl si na slova Magny, nemusel umět rybařit, prý mu stačilo pouze to, aby jednu rybu chytil do rukou a nic víc. Nejdříve to nechápal, ale chvíle sledování démonů mu vše vysvětlovala. Ryby pluly samy do jejich sítí. Hejna ryb se nejdříve motala okolo jejich těl a následně zapluly do sítí, kde se zmateně motaly a snažily dostat ven. Laureliën tomu ani trochu nechápal a docházel mu dech. Pár tempy se dostal na hladinu, zhluboka se nadechl, ohlédl se na břeh, kde zůstala pouze Magna s tím nejhorším. Ten nejhorší držel ruce ve vzduchu, oči měl zavřené a Magna rukami naznačovala, aby se Laureliën vrátil pod hladinu. Zhluboka se nadechl, ponořil se a snažil se doplavat co nejníže k démonům, jejichž sítě už byly takřka plné. Ryby proplouvaly okolo jejich těla jako zhypnotizované. Natáhl po jedné ruku, očekával, že uplave, ale nic se nestalo. Chytil ji do dlaně, otřásl se nad slizkým stvořením, ale držel ji pevně v dlaních, aby mu neuplavala.

Kousek od jeho těla proplaval Kain. Přes rameno měl přehozenou malou síť plnou ryb a mířil ke břehu.

Laureliën byl už také připraven vrátit se na břeh. Kopal nohama, rozhlížel se okolo sebe zmatený z toho, proč ryby jenom tak plují do rybářských sítí, ale měl už tolik otázek na svět okolo něho, že tohle byla pouze jedna ta drobná, na kterou odpověď nepotřeboval.

Udělal jedno tempo se slizkou rybou v ruce, když ho přepadl mrazivý pocit. Byl velice podobný tomu, který cítil na lodi předtím, než Plachécho racka objal kraken a vpustil na palubu démony, kteří zajali polovinu posádky.

Mraz mu projížděl celým tělem, rozhlížel se okolo sebe, pozoroval démony, kteří plavali ve břehu a snažil se zjistit, odkud jeho pocit pramení.

Všichni okolo se chovali normálně, zahnal svůj pocit do ústraní a raději udělal ještě jedno tempo předtím než ryby, které stále plavaly okolo, se rozprchly do všech stran. Zůstaly po nich pouze proudy bublinek, což upoutalo pozornost ostatních. Rybáři přestali plavat, rozhlédli se okolo sebe a v jejich očích se začala odrážet panika. Pouštěli své sítě, zběsilými tempy plavali ke břehu a neohlíželi. Dokonce i Kainova tvář nabrala zděšených pohledů a bez dalších okolků mířil ke břehu.

Laureliënovo tělo ztuhlo, pomalu jím otočil dozadu, ohlédl se přes své rameno k místu, kam hleděli démoni a litoval, že tak udělal.

Pustil rybu ve své dlani a cítil, že ho opouští veškerá síla. Splýval ve vodě, vzduch v jeho plicích ubýval, oči ho pálily a srdce odmítalo tlouct.

Proti němu plavalo stvoření. Žralok s ostrým čumákem a rozevřenými čelistmi se zuby o velikosti dospělého muže. Byl stále daleko, ale mrštnými pohyby do stran se blížil k Laureliënovi připraven pozřít jeho a každého, kdo mu bude stát v cestě. Ten žralok byl veliký jako loď, na které byl Laureliën komandérem a jenom pohled na něho ho uváděl do mdlob. Jediná myšlenka, na kterou se zmohl, byla: Takto zemřu?

Každou sekundu byl žralok větší a děsivější. Voda okolo Laureliëna byla mrtvá, ryby uplavaly, démoni se vraceli na břeh strachující se o své životy. Pouze Laureliën byl připraven zemřít, protože jeho tělo mu nedovolilo pohnout se.