Lhář ve vlnách ztracen

XXXIX.

Ta chatka uprostřed lesa mu připomínala tu, kam ho v létě přivedl Yoren. Osamocená uprostřed ničeho, tmavé dřevo bylo ztrouchnivělé, střecha zalátována, okna vysklená a nebylo to obydlí, kde někdo mohl aktivně přebývat. Stál kousek od chatky, koutky měl povislé, hleděl na ni se vzpomínkami na své předchozí činy. Do hlavy se mu kradl mladičký Yoren, jehož tělo ještě v té chvíli mohlo hnít v domě starého poustevníka. Skrytý před světem, otec se o něho musel stále strachovat. Čím více nad tím vzpomínal a uvažoval, tím více se bál, že udělal špatně. Bylo správné zabít ho? Mohl skutečně připravit o život mladého chlapce, který netušil, jaký svět je? Třeba nebyl ani hříšníkem, třeba byl jen zmatený a vůči Laureliënovi chtěl být pouze přátelský. Třeba ho i obdivoval, chtěl být jako on. Ale to už nikdy nezjistím. Začínalo se mu dělat mdlo, hlavu měl těžkou z myšlenek, na které nikdy předtím nepomyslel. Konal dobře, byl si tím zcela jist, ale jeho mysl se mu pokoušela nalhat jiné věci.

Musel si schovat na chvíli tvář do dlaní. Hlava mu začala třeštit jako ve zvonici. K jedné myšlence se připojila další a další, za chvíli měl hlavu plnou bolestivých a nemilých vzpomínek, kterých se neuměl zbavit. Jednotlivé tváře a doteky se začaly prolínat, nerozeznával je, ale věděl, že všichni jsou již po smrti a nemohou mi nijak jinak ublížit než tímhle způsobem.

„Hej, nemáme na to celý den," ozvalo se mu do ucha. Trhnul sebou, očima putoval po Kainovi, který se rozhlížel po okolí a pomalu se přibližoval k chatrči. „Když nás tu najde, budeme se modlit, aby nás oba dva předhodil Želvě," dodal.

Dle těch slov se Laureliën dovětil, ke komu se mají vloupat. „Co horšího nám může provést?" zajímal se.

Kain se na krátko zastavil, v očích se mu odrážel zrak a čiré hrůza, alespoň do té doby, než řekl: „Mohl by nás poučovat."

Laureliën se zamračil. Navštívila ho vzpomínka na otce, který veškeré přešlapy a špatné činy trestal bitím. Hrubým a nekonečným bitím, které ukončil tím, že je zamkl v chladné a vlhké věži, aby nemohli myslet na nic jiného než na tu bolest, která se jim rozlévala tělem.

Laureliën pevně semknul rty. Nechtěl myslet na nic, co se týkalo jeho dětství, protože v něm viděl pouze utrpení a strach. Každičkého svého činu se bál, protože věděl, že byl sledován lidmi, kteří se báli svého pána a byli ochotni pro špetnu náklonosti zatratit dva chlapce. Nikdo nikdy neviděl, jak je bije, ale všichni o tom věděli, pouze odvraceli své zraky, když je předhodili dalšímu výprasku a ve svých modlitbách se jim omlouvali.

„Můj otec mě vždycky trestal tichem. Když jsem něco provedl, zklamaně se na mě podíval, potom odvrátil zrak a nemluvil se mnou. Myslel si, že mě jeho ticho ubije a měl pravdu. Máma zase naopak byla zklamaná, ale nikdy na mě nesáhli. Ani mě nepoučovali a nekřičeli. Vždycky mi vadilo, že to nedělají, protože mi přišlo, že jim na mě moc nezáleží, ale víš co? Když mi tenhle zlatovlasej bastard začal vykládat, co mají mé činy za následky, začalo se mi stýskat po tom tichu," rozmluvil se Kain z nenadání. V ruce mnul malou větev ze stromu, strhával kůru, a přitom se díval na Laureliëna, jako by ho vyzíval k mluvě. Ten však nic neříkal.

„Viděl jsem ty jizvy," zasmál se tiše Kain, „na zádech, na rukou, seš jimi posetý jako les listím na podzim. Kdo tě bil?"

Laureliën odvrátil zrak. O tom bití věděli všichni, kteří ho viděli nahého a Derin. Jenom on však to zjistil tím, že s Laureliënem mluvil. Ostatní to pochopili z jeho těla.

„Otec," odpověděl krátce, „říkal, že z nás vybije všechny hříchy, abychom byli příkladnými syny pána."

Kainovi se rozlil na tváři prohnaný úsměv. Odhodil větévku na zem, hlavu naklonil lehce do strany a šeptl: „Nás? Pána" vyhrnul překvapivě rudé obočí.