Lhář ve vlnách ztracen

XIII.

V dětství sice moc lidí se svým bratrem neměl možnost potkat. Ač nejdříve žili daleko od ostatních a poté byli drženi za zdí, snadno pochopil, že na světě není mnoho těch, kteří by byli jako on a Silweriën. Sdíleli stejnou tvář a trvalo mnoho let, než potkal takové, kteří by byli jako oni dva. Pouto se svým bratrem proto považoval za posvátné, nezlomitelné a myslel si, že je svazuje až do smrti. Jednou o tom bratrovi řekl. Pověděl mu, jak si myslí, že to, kým jsou, z nich dělá výjimečné lidi, kteří byli stvořeni pro to, aby dosáhli velkých věcí pospolu.

Silweriën však odvětil: „Jestli se budeš pouze celý život schovávat za mými zády, nikdy tohoto hloupého snu nedosáhneš."

Laureliën byl tím menším. Neměl takovou odvahu, inteligenci a ani šarm jako jeho bratr a proto se snažil vše od svého bratra převzít a napodobit. Věděl, že to nenávidí, ale přesto to dělával a čím byl starší, tím více vnímal bratrova kousavá slova, aby se vzchopil a začal se trochu snažit. Laureliënova snaha ho dostala na pláž v Safírovém městě s poloprázdnou láhví v ruce a červenými tvářemi.

Nebyl opilý, ale cítil se uvolněný. Derin byl v podobném rozpoložení, protože likér nebyl tak silný, jak očekával. Zůstali však sedět na pláži, protože vzduch byl teplý, nebe poseté hvězdami a okolí klidné.

„Přemýšlel jsem," hlesl Derin, „furt mi nedává spát, proč jsem nikdy nepotkal Silweriëna."

„A čeho si dosáhl?" otázal se tiše Laureliën.

Derin chvíli mlčel, dlouze vydechl, vzal si od Laureliëna láhev, napil se, chvíli likér převaloval na jazyku a až poté, co polkl, tiše řekl: „Myslím si, že Silweriën zemřel."

Laureliën hleděl na moře. Pozoroval vlny, bílou pěnu, která se líně plazila po pláži a sledoval i měsíc, který rozléval své paprsky jako tekuté stříbro po vlnící se hladině. Snažil se dohlédnout tam daleko za obzor až do Staré země, kde se narodil a vyrostl.

„Proč si to myslíš?" zašeptal Laureliën zlomeným hlasem.

„Protože vždy, když se o něm snažím něco zjistit, jsi smutný. Nikdy ti nenapsal dopis a pokaždé, když ho ‚jedeš navštívit', řekneš mi pouze to, že jste si moc nepopovídali. Ani tvůj otec se v dopisech o něm nikterak nezmiňuje. Myslím si, že zemřel," odpověděl Derin souvisle bez jakékoli mezery, ve které by hledal vhodná slova.

Laureliën sklopil zrak k zemi. Nohy měl pokrčené, o kolena si opíral paže, v dlaních převaloval hrst písku. „Ještě předtím, než jsem nastoupil na Plachého racka, krátce poté, co jsme byli vyhozeni z domu, abychom si našli vlastní místo, pohádali jsme se. Chtěl jsem, abychom zůstali spolu, ale Silweriën se chtěl rozdělit a jít si navždycky vlastní cestou. Přespávali jsme v jednom hostinci, ale uprostřed noci se vyplížil z hostince, aby se mohl vydat na vlastní cestu. Jakmile jsem se ráno probudil, vydal jsem se ho hledat a... Nalezl jsem ho. Ležel v kanále vedle silnice. Okradený, zmlácený a hlavně mrtvý. Někdo napadl mého bratra a já tam nebyl, abych mu mohl pomoci."

Bylo těžké to říct. Jazyk měl zauzlovaný, do očí se mu hnaly slzy a hlas mu přeskakoval, když na to vzpomínal. Zkroucené tělo u cesty, otevřené bledě modré oči bez životy a ledově modrá kůže, se kterou se snažil třást, aby se probudil. Silweriën byl však již mrtvý, nebylo mu pomoci a Laureliën si to kladl za vinu – nedokázal totiž bratra ochránit.

Vnímal, že na něho Derin hledí, ale neřešil to. Hleděl na moře, sám sobě vyčítal vše, co se tu noc událo, ale také cítil úlevu. Derin byl prvním, kdo to věděl, pokud nepočítal otce. Tělo svého bratra nechal poslat domů, aby byl spálen a od té doby se již domů nevrátil. Komunikoval s otcem už pouze přes dopisy, které častěji dostával. Pather se od smrti syna změnil. K Laureliënovi začal být milejší, ale to bylo horší než to, jak se choval dříve, protože se zdálo, že jeho přísná a tvrdá výchova byla způsobena Silweriënem a ne tím, jaký Pather byl. Laureliën věřil a doufal, že otcova změna chování byla způsobena steskem a ne nevraživostí vůči jednomu ze synů.