Lhář ve vlnách ztracen

L.

Poté, co byl Laureliën zneužit Rilem, uprostřed parného a suchého léta, které strávil na jihu Nové země, netušil, co dělat se svým životem. Na rukou měl krev muže, kterého nejdříve považoval za dobrého, ale posléze ho donutil nedůvěřovat každému na světě. Hlavu měl těžkou, ruce roztřesené a netušil, co měl říkat, když dorazil zpět k Plachému rackovi, který stále kotvil v mělké vodě v zátoce.

Sotva vkročil na loď, potkal komandéra Tonkse Tonkse, který okamžitě poznal, že s mladým kněžím nebylo něco v pořádku. Dříve Laureliën mluvil, byl zvědavý a komandéra považoval za svého otce. Celkem jich měl v životě tři. O prvního brzy přišel a přes jeho smrt se nikdy nepřenesl. Druhý byl tím, který mu vysvětlil, jaký je život. A třetí ho naučil, jak se přenést přes bolest, kterou utrpěl.

„Stalo se něco, Laureliëne?" zajímal se.

„Já nevím," odpověděl tiše. Hlas měl prázdný, stále neporozuměl tomu, proč to Rile provedl. A proč to udělal on sám.

„Moc dobře to musíš vědět," namítl.

Komandéru Tonkus Tonksovi věřil více než vlastnímu bratrovi. Silweriën byl tváří stejný a prožili spolu každý den více než dvacet let v kuse, ale Tonks v Laureliëna věřil a přijímal to, jakým mužem byl.

Laureliën dlouho mlčel. Snažil se z hlavy vytěsnit tu bolestivou noc, ale také věděl, že pokud bude tuhle věc po zbytek života dusit v sobě, nikdy se nepřenese přes to, co se stalo.

„Zabil jsem muže, hříšníka, který mi ublížil," přiznal krátce. Čekal, že bude odsouzen, ale Tonks si ho vyslechl a slíbil, že to nikdy nikomu neřekne – svůj slib dodržel.

•••

Komandér Tonks Tonks věděl, že byl Laureliën zneužit. A Derin věděl, že pod vlivem sametové jehly udělal mnoho věcí, které neměl pod kontrolou. Nikdo však netušil, že tyhle věci dělal dobrovolně. Bál se, že někdy bude kýmkoli přistižen, a když se tak konečně stalo, nebyl vyděšený z toho, co se stane dál, ale cítil se trapně.

Fyrel ho mlčky dovedl hluboko do lesa s lucernou a proutěným košem, do kterého měli sbírat plody nočního slunce. Připomínalo mu to trochu dětství, kdy se Silweriënem chodíval sbírat jahody a ostružiny do lesa. Léto bylo tím nejlepším obdobím, které mohl na venkově prožít a poté, co se dostal do města, už neměl možnost trávit nekonečné hodiny mezi stromy, zatímco jedl borůvky do chvíle, než mu praskal žaludek.

Jenže mu nebylo pět, nebylo parné léto a ani nebyl se svým bratrem. Byl dávno dospělý, jediným zdrojem světla byla drobná lucerna a opatrně trhal křehké nazlátlé plody, které rostly jednotlivě na tenkých zelených stoncích podél kořenů stromů. Nemluvil, ani Fyrel nic neříkal, pouze ho poučil o tom, jak má plody trhat, aby je nepraskl.

Myslel si, že bude snadné naplnit košík, ale po prvních několika pokusech měl prsty ulepené od prasknutých plodů a ty, které nasbíral, by spočítal na prstech obou rukou. Na druhou stranu Fyrelův koš byl po chvíli z půlky plný a pouze vzácně mu nějaký plod praskl v rukou.

„Existuje nějaký způsob, jak ty plody správně sbírat?" zajímal se Laureliën s povzdechem. Posadil se na jeden kořen, ruku si otřel o kalhoty a posmutněle se díval do svého koše, který zel prázdnotou.

„Musíš na nich nechat ty horní lístky," prozradil mu tiše.

Fyrel obratem předvedl, jakým způsobem by měl Laureliën trhat plody a opatrně je položil do jeho prázdného koše. Nezdálo se, že by však bývalý komandér prokazoval jakoukoli snahu a touhu sbírat nadále ovoce a Fyrel to také viděl. Posadil se na zem, zády se opřel o hladký kmen stromu a přitáhl si blíže k tělu jedno koleno, o které si položil bradu.