Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

34. Kapitola

Ásgard, 16. června 1900

„Vážně tu nechceš zůstat?" ptal se Fandral a šťouchl Lokiho nohou do boty. Akorát vycházelo slunce a ozařovalo zlaté střechy Ásgardu červenou barvou. Jindy velkolepý pohled ho nechával chladným; hleděl na druhého boha se zamyšleným výrazem. Seděli naproti sobě na jejich oblíbeném místě v zahradě pod výklenkem, opírajíce se o nosné zdobené sloupy. Chodidla natažených nohou se skoro dotýkala, avšak aby jej mohl postrčit, musel se o kousek posunout. „Bez tebe je tu šílená nuda," stěžoval si otráveně.

„To už jsi mi říkal," připomněl mu Loki, podsunul zadek a pohodlněji se opřel zády o chladnou zeď. V prstech žmoulal stéblo trávy a nepřítomně pročesával okolí očima, aniž by na cokoliv zaostřil. Vůně růží, jež se linula celou zahradou, ho příjemně kolébala a dávala mu pocítit, že je doma. Přesto mu zde chyběla jedna podstatná věc, či spíše jeden podstatný a důležitý člověk. Zdálo se mu zvláštní, že se pocit domova změnil. Počítal s tím, že ať se stane v jeho životě cokoliv, doma bude vždy doma. A najednou se mu pohled na to diametrálně změnil. Nyní se cítil více doma s Albusem. „Nejsem poprvé pryč," řekl s pokrčením ramen. „Pokaždé sis našel nějakou kratochvíli. Nejinak je to jistě i nyní, nemám pravdu?" popíchl ho s úsměvem.

Fandral okázale protočil očima. „U Devíti, copak mám na mysli jen sex?" zasmál se, sebral ze země malý kamínek a hodil ho po něm.

Loki ho jednou myšlenkou zastavil těsně předtím, než by se dotkl jeho koženého oděvu na hrudi a vyklenul obočí. „A ne?" zeptal se a vyplázl jazyk, než kamínek poslal vzduchem zpět na zem.

„Náhodou ne," hájil se Fandral a naoko uraženě si založil ruce na prsou. „Všichni jsou tu nějak podezřele vážní," povzdechl si nakonec. „Dokonce i Sif přestala špičkovat. Není tu žádná zábava. Pokud nejedeme na hon, tak můžeme akorát trénovat nebo pít. A mě už nebaví ani to pití."

„Nechce se mi věřit, že by Sif zkrotla," poznamenal Loki, nehtem rozdělil stéblo na dvě poloviny a zahodil jej.

„To ne, ale nemá to tu správnou šťávu." Pohlédl na boha a počkal, až se jejich oči setkají. „Kdy se vrátíš?"

„Nevím," odpověděl po chvilce přemýšlení. „Tedy... získal jsem svolení sem vzít Albuse a jeho brat –"

„Nevěřím! Všeotec to dovolil?" přerušil ho ohromeně.

Loki se rozzářil jako sluníčko a přikývl. „Sám jsem tomu nemohl uvěřit. Vlastně tomu stále nevěřím."

„Musel jsi být velmi přesvědčivý."

„Možná," připustil Loki a v duchu znovu poděkoval matce za pomoc, „ale spíš si myslím, že tím otec něco sleduje. Vždyť ho znáš. Nic nedělá jen tak."

Souhlasně zabručel. „A napadá tě, co by mohl mít v plánu?"

„Ne, ale rozhodně si to nenechám zkazit nějakými spekulacemi."

Rytíř ho chvilku propaloval pohledem, než se s jistou něhou usmál. „Ty jsi fakt zamilovaný," konstatoval jemně.

Tváře boha se zalily červení. „Už to tak vypadá," přitakal ledabyle a sklopil oči s uculením.

„Přeju ti to," řekl vážně, „ale... no, však víš."

„Vím," zašeptal a srdce se mu sevřelo. Zamilovat se do smrtelníka byla hloupost. Věděl to moc dobře. Nebude trvat dlouho a přijde o něj. Ale copak se dalo srdci poručit? Snažil se udržet si odstup, ale selhal na celé čáře, Albus mu učaroval tak, že si jej k sobě připoutal až do smrti. Zbývalo mu jen doufat, že aspoň tu chvíli, co spolu prožijí, využijí smysluplně jeden s druhým.

Fandral se zvedl, protáhl se a podal mu ruku. Vytáhl ho na nohy a věnoval mu povzbudivý úsměv. „Teď na to nemysli a radši mi o něm něco řekni, ať mám o čem přemýšlet. Budeme ho muset náležitě přivítat," prohlásil, objal Lokiho kolem ramen a vydal se s ním do paláce.

„Myslím, že svůj nápad přehodnotím a zůstanu s oběma na Midgardu," utrousil se zamračením. „Opovaž se ho - vlastně oba, vždyť Aberforth je ještě dítě – zkazit!"

„Kdo koho bude kazit? U toho nesmím chybět!" Hogun seskočil ze zídky před Lokiho a Fandrala a zazubil se.

„Ne beze mě!" Volstagg vyběhl zpoza rohu a mračil se, aby dal najevo, že to myslí vážně.

Loki obrátil oči v sloup. „Nikoho! Nikdo se nebude kazit."

„Copak, zlato, bojíš se, že by tě překonal v pletichách?" popíchla ho Sif, která s Thorem přišla za Volstaggem. Přišla až k němu, poplácala ho po rameni a vyklenula obočí. „Tebe přece nikdo nepřekoná, ne?"

„Už jsi dlouho nedostala na frak, že?" ušklíbl se Loki. Široce se usmál a vysekl jí poklonu. „Kdykoliv jsem k službám, má lady. I když jsem nespal, stejně tě kdykoliv položím na lopatky."

„Dnes ne," zarazil ji Thor dřív, než mohla pokračovat v jejich obvyklé slovní přestřelce. „Dnes se budeme bavit. Hostina na bratrovu počest ještě neskončila. Pojďme jíst a pít, než nám zase uteče za smrtelníky."

„Prý sem nějaké přivedeš," chytil se toho Hogun, zařadil se vedle Lokiho a nenuceně ho přiměl k chůzi s ostatními. „Kdo to je? Co tu budou dělat? Kdy je přivedeš? Na jak dlouho? Pojedou s námi na lov?"

Na tyto a další otázky, jimiž ho přátelé zasypali, odpovídal málem ještě před Heimdallem, kam ho nakonec šli vyprovodit. Loučil se jen nerad, po přátelích se mu v Godrikově dole stýskalo, ale hřálo ho vědomí, že už za pár dní se sem vrátí a nebude sám. Vezme s sebou Albuse a konečně mu ukáže, odkud pochází. Taktéž doufal, že se zde alespoň trochu zlepší vztah mezi ním a Aberforthem. Hádal, že změna prostředí by jim oběma mohla prospět, v čemž ho podpořila i matka. Měl trochu obavu, že sem Albus nebude chtít, ale byl si jist, že ho přesvědčí a nebude se muset uchýlit k podobným prostředkům, které byl nucen použít u Aberfortha. Koneckonců je doma nic nedrželo. Ariana byla mrtvá, nemuseli se o ni starat, práce jim utéci nemohla a ve škole budou prázdniny. Dokonalý čas na návštěvu Ásgardu. A možná by se mohli podívat i do Vanaheimu.

Celý ten nápad mu vlil novou energii do žil a i přes to, že vůbec nespal, necítil žádnou únavu, když kráčel zpět ke svému domu, před nímž už čekal rozesmátý Albus. Těšil se, až mu všechno poví.