Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

3. kapitola

Obřad vypadal ponuře i na tu dálku. Ne, že by si myslel, že by měl být radostnou událostí, avšak s porovnáním jejich vlastních obřadů byl přinejmenším odlišný. Netušil, co by měl očekávat, ale že jen bude nějaký člověk řečnit, než spustí rakev do země a na tom místě se zhmotní mramorový obelisk, to skutečně nebylo. Ásové pohřbívali své drahé na lodi se všemi důležitými předměty ze života, jimiž oplývali. V určitém čase pak vyslali své zapálené šípy, aby pomohli duši se odpoutat od těla a dostat se tak do říše mrtvých, pokud padlé bojovníky z bojiště neodvedly Valkýry přímo do Vallhaly. Lokimu se nezdálo přirozené lidi zahrabávat do země, avšak nehodlal jejich podivné zvyky komentovat jinak, než udiveným vyklenutím obočí. Důležité bylo, že se o mrtvé postarali alespoň nějak, ne?

Během přemýšlení nad rozmanitostí zvyků těkal pohledem po okolí, proto si nevšiml, jak začala bitka. Když své oči zaměřil zpět ke shromážděným smutečním hostům, seznal, že jich příliš nezůstalo, jako by už bylo po všem. Nebo možná nechtěli přihlížet a zasahovat do sváru bratří metajících po sobě slova, jež k němu nedolétla, ale zřetelně cítil napětí a praskající emoce mezi nimi. Aniž by nad tím přemýšlel, nohy jednaly automaticky a dlouhými kroky jej nesly směrem k mladíkům, z nichž ten mladší zrovna udeřil pěstí do obličeje toho staršího. V tomtéž okamžiku zachytil dvě slova, než se zbytek lidí, včetně útočníka, rychle vytratil.

„...tvoje vina!"

Poslední metry skoro doběhl a sklonil se nad Albusem, jenž se zhrouceně sesunul na zem mezi spadlé listí a suchou trávu, opíraje se zády o monolit. Z očí mu tekly slzy mísící se na bradě s krví kapající ze zlomeného nosu, jež na černém plášti vytvářela tmavě hnědé květy. Třásl se tak silně, že mu cvakaly zuby, prsty zatínal do pěstí, jako kdyby si snažil do dlaní vytlačit nehty a odpoutat pozornost od něčeho horšího.

Loki mu opatrně položil ruku na rameno, očekávaje minimálně škubnutí a vytažení toho proutku, jako předchozího dne, ale nic z toho se nestalo. Chlapec na něj pouze zdvihl unavený pohled, v němž chyběly jiskérky. Byl děsivě prázdný, naprosto se k němu nehodil. Zdálo se, jako by ztratil veškerou vůli k čemukoliv, život nevyjímaje.

„Myslím, že nemá cenu se tě tázat, zda jsi v pořádku, protože samozřejmě nejsi," promluvil Loki a poklekl na jedno koleno, aby se dostal na úroveň jeho očí a neshlížel na něj z výšky. „Takže se tě spíš zeptám, zda bych ti mohl nějak pomoci?"

„Och, samozřejmě, že bys mohl, ó mocný bože," odsekl. „Vrať čas, zařiď, aby matka i sestra žily a aby..." Uštěpačnost poznámky se ztratila v hlubokém povzdechu a zavrtění hlavy.

„To nedokážu," přiznal neochotně, „ale mohl bych ti vyléčit ten nos, pro začátek." Zdvihl se, oprášil si koleno, natáhl k němu ruku. „Pak se uvidí, co dál."

„Proč bys mi chtěl pomáhat? Vždyť mě neznáš." Obočí se vyklenulo do nedůvěřivého oblouku, oči se nepatrně zúžily, ale ruku obezřetně přijal, nechaje se postavit na nohy.

Loki pokrčil ramena. „Zaujal jsi mě," oznámil, jako by to měla být nejpřirozenější věc ve všech devíti světech spojených Ygdrassilem, že někomu pomůže jen proto, že ho zaujal. A také to tak myslel.

„Oh," odtušil Albus a odtáhl se, snaže si neobratně rukávem utřít bradu od krve. Vypadal, že je bohovým prohlášením přinejmenším zmatený a rozhodně se tvářil nedůvěřivě. „Tak to naprosto mění situaci," dodal kousavě. „Čím, jestli se můžu zeptat?"

„To je těžké na vysvětlování," zamumlal a netrpělivě zatřepotal prsty. „Tak? Smím tě vyléčit?"

„A jak mám vědět, že mě místo toho neprokleješ?" zeptal se beze stopy obav, jako kdyby si byl jist, že by to nedokázal.