Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

6. kapitola

Věnováno KamiMakkina.

„Všechno v pořádku?" ptal se Loki, když ho druhý den Albus vyzvedával, a pátravě zkoumal jeho ztrhanou tvář. „Vypadáš, jako bys svedl zápas s valkýrou."

Albus zavrtěl hlavou. „Valkýry přece neexistují," odporoval tiše a vedl jej z hostince ven. „Je to jen mýtus, stejně jako –" zarazil se, kousl se do rtu a nejistě pohlédl na boha vedle sebe.

„Stejně jako já?" zeptal se suše s pozdvihnutým obočím. „To jsi chtěl říct?"

„Víceméně," přiznal a jeho tváře slabě zrůžověly. „Promiň, zdá se, že ty tomu skutečně věříš. Neměl bych ti dávat najevo, že –"

„– si myslíš, že jsem blázen," dokončil uraženě a vyrazil ze sevřených rtů frustrovaný povzdech. „Co mám udělat, abys mi věřil? Mám tě vzít na Ásgard?"

„To by nemuselo být špatné," usoudil Albus po krátké chvilce zamyšlení a pokynul mu, aby zahnul za roh budovy s oprýskanou omítkou. „Ale dnes se na další speciální zážitky necítím, tak snad raději někdy jindy."

Loki se zastavil a chytil jej za rameno, čímž ho k sobě otočil čelem. „Bojíš se, že bych ti mohl ukázat, jak se mýlíš?" V pomněnkových očích se mihla emoce, díky které Loki pochopil, že nejspíš uhodil hřebík na hlavičku, i když se odpovědi nedočkal. Usmál se a pustil ho. „V pořádku. Tak tedy někdy jindy. Slibuješ?"

„Co mám s tebou dělat," zahučel s protočením očí. „Někdy jindy ti dovolím, abys mi ukázal, odkud skutečně pocházíš, ano?"

„Beru tě za slovo." Loki vážně přikývl a další kus cesty mezi ulicemi šli mlčky, zatímco osvěžující větřík si pohrával s jejich vlasy ve slunečném počasí. Nebyl si tak úplně jistý proč, ale skutečně si nepřál, aby si mladík o něm myslel, že je cvok. Přemýšlel, jak jinak by mu mohl dokázat, že je skutečně ten, za něhož se mu představil, ale u Ódinova jediného oka, absolutně netušil, jak by to měl udělat. Magie evidentně nestačila, vzhledem k tomu, že Albus sám ji ovládal, ačkoliv jiným způsobem. Tak jak? Zdálo se mu to těžší než všechno ostatní.

„Jaký speciální zážitek jsi měl na mysli?" navázal raději v konverzaci, s níž před chvílí začal.

„Znovu jsem se pohádal s bratrem," osvětlil s jasně patrnou nevolí. „Málem jsem ho musel do toho vlaku nacpat, abych měl jistotu, že odjede. Ztrapnil mě přede všemi."

„Mrzí mě to," pronesl upřímně a na poslední chvíli potlačil nutkání mu znovu položit ruku na rameno. „Vlastně jsem ještě ani neměl možnost ti říct, že je mi líto vaší ztráty," dodal ještě tiše. Albus nic neříkal, jen sklopil hlavu a začal kopat do kamínků na cestě. Loki si chtěl nafackovat – neměl v plánu mu zkazit náladu. „Není to teď pro tebe ještě těžší, když bude bratr pryč? Nebylo by lepší, kdybyste byli spolu?"

„Máš bratra?" zeptal se místo odpovědi a pohlédl na něj s prázdným výrazem.

„Ano."

„A chtěl bys s ním trávit čas, kdyby tě obvinil z toho, že můžeš za smrt vaší mladší sestry? Byli byste si vzájemnou oporou, pakliže by mezi vás vstoupilo takové obvinění?" vypálil a nečekaně se zastavil, až do něj Loki málem vrazil.

Hlavou se mu prohnalo množství otázek, z nichž nejvíce zatoužil po odpovědi na to, zda je opravdu vinen smrtí své sestry, ale při pohledu do uštvaného obličeje a uslzených očí si to raději rozmyslel. Vycítil, že na takové otázky ještě nenastala vhodná doba, navíc byl přesvědčen o tom, že i tato poznámka mu spíše nechtěně splynula ze rtů. Zatím se neznali dost na to, aby si mohli sdělovat důvěrnější informace, a Loki si už na začátku toho všeho dal předsevzetí, že to neuspěchá, ačkoliv předpokládal, že míra jeho trpělivosti bude velmi zkoušená.

Hořce se pousmál se sevřenými rty. „Předpokládám, že nejspíš ne. Sice nemáme mladší sestru, ale status příbuzného zde nakonec nehraje žádnou roli." Přešlápl na místě, nevěda, co dalšího by měl ještě říci nebo udělat. Po Albusově tváři stekla jedna osamělá slza a on zatoužil zkrátit vzdálenost mezi nimi, obejmout ho, setřít ji a ujistit ho, že všechno bude v pořádku. Ani nevěděl, kde se v něm najednou ta vlna empatie vzala, ale náhle ho přelila jako vodopád. Přesto neudělal nic dalšího, aby ho nakonec nepřivedl do ještě větších rozpaků.

„Tak vidíš," zachraptěl Albus a téměř zlostně si otřel tvář. „Nejen, že po tom obvinění nemám chuť s ním trávit čas, ale navíc ani on po mé přítomnosti netouží. A kromě toho za něj zodpovídám a do toho spadá i náležité vzdělání. Musí dokončit školu. A jelikož není plnoletý, musí mě poslechnout." Tvrdý tón se ztratil v povzdechu, když se dal opět do chůze. „Třeba nám odloučení prospěje."

„Snad ano," odvětil Loki, snaže se o povzbudivý tón. Díky drobnému úsměvu poznal, že se mu povedl a spokojeně si v duchu oddechl.

„Nechci už o tom mluvit. Chtěl jsi vybrat dům. Včera jsem ještě večer poslal sovu jedné známé, abych věděl, zda tu vůbec nějaké domy na prodej jsou." Vyhnul se většímu kameni na cestě, ne se vrátil k odkopávání těch menších. „Máš štěstí, tedy za předpokladu, že se ti nějaký bude zdát vhodný. Pokud ne, můžeme se podívat do jiných vesnic a měst. Předpokládám, že se umíš přemisťovat, abys mohl cestovat, kam potřebuješ."

„To asi myslíš ten teleport, kterým zmizel ten tvůj plavovlasý přítel?" ujišťoval se Loki a vrátil pohled, kterým doposud sledoval okolí, na mladíka zrovna ve chvíli, kdy zbledl tak, že by před bílou stěnou nebyl vůbec vidět. Vyděsil se. „Jsi v pořádku?"

„Ne," zašeptal spíš k sobě, ale pak odhodlaně zdvihl bradu a pohodil hlavou. „Ano, to mám na mysli. Užíváš k tomu pozoruhodný výraz."

„Mohl bych říct totéž," zabručel. „Obávám se, že jsem nikdy takové cestování nezkoušel. Na Ásgardu se pohybujeme pomocí koní nebo létajících strojů, a pokud chci cestovat do jiného světa, používám Bifröst." Na okamžik se mu rozostřil pohled a tvář získala zasněný výraz. „Zní to však skvěle. Rád bych se to naučil."

„V tom případě se tedy asi budeš muset spokojit s omezenou nabídkou," podotkl Albus, jemuž se už do tváře částečně vrátila barva, a pohlédl mu do očí. „Pokud tedy opravdu hodláš zůstat v Godrikově dole."

„Zníš, jako bys doufal, že zmizím," vyčetl mu Loki, jemuž neušel poněkud otrávený hlas.

Zatvářil se provinile. „Tak to není, já jen... je to složité."

„Jsem dost inteligentní na to, abych to pochopil," odvětil stroze a zuřivě přemýšlel, kde udělal chybu. Vždyť se snažil být akorát milý, tak co, u Devíti, bylo za problém?

Albus ukázal na nízkou zídku, jež na okraji vesnice zůstala jako připomínka dávno rozpadlého kamenného plotu. „Pojďme se na chvíli posadit. Zkusím ti to vysvětlit."