Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

9. kapitola

Věnováno The_Little_Marauder.

„Nevím, jak bych ti poděkoval," řekl Loki vděčně, když za nimi zapadly dveře banky a oni se ocitli po několika hodinách zpět na Příčné ulici, na níž se při soumraku rozsvítily pouliční lucerny a před obchody poskakovaly světelné koule, které dodávaly celému místu pohádkový nádech.

Bůh v rukách svíral několik smluv napsaných na pergamenech stočených do ruličky. Jedna pojednávala o zřízení trezoru, další o převodu peněz za dům a v poslední měl informace o bance jako takové, o jejím fungování, ale i o tom, co přesně se s jeho penězi v trezoru bude dít. To ho až tak příliš nezajímalo, neboť tam nechal jen drobný obnos, aby se neřeklo. Další hotovost měl u sebe a nepředpokládal, že by do banky musel v následujících měsících znovu kráčet. V téhle chvíli měl hlavu a myšlenky nasměrované jen na mladíka, bez nějž by byl ztracen, a na dům, do něhož se měl druhý den nastěhovat.

„To nestojí za řeč," zamumlal Albus a přitáhl si hábit blíže k tělu.

Loki si uvědomil, že mu nejspíš planou oči nadšením až tak, že by ho mohl děsit, proto se mírně stáhl, ale ne příliš. On mu chtěl ukázat, že je skutečně rád za jeho pomoc. Mohl by se tvářit, že to všechno, co pro něj dělal a dělá, bere jako samozřejmost, ale to by mu příliš nepomohlo v získávání důvěry. Nechtěl se před ním přetvařovat, zvláště pak ne v takových příležitostech, ze kterých měl skutečnou radost.

„Ale to víš, že ano," ujistil ho s kývnutím hlavy a zastrčil si ruličky do kapsy. „Co teď?"

Mladík se poškrábal na zátylku. „Hm, potřebuješ sovu. Takže do obchodu se zvířaty." Ukázal potřebným směrem a vyrazil se sklopenou hlavou dopředu. Loki s ním rychle srovnal krok. „Gringottovi sovu s platbou pošlou, ale měl bys mít něco, čím se budeš moci dorozumívat."

„Proč vlastně sovy?" ptal se Loki a nakrčil nos. „Nebyli by havrani spolehlivější?" nadnesl, mysle na Hugina a Munina – dva havrany svého otce, kteří v noci létali, zjišťujíce informace o lidech, aby je pak mohli Ódinovi sdělit.

Pokrčil rameny. „Někde ve světě je používají. Tuším, že někde na severu je mají, tam by možná bylo sovám chladno, těžko říct. Nemám specializaci na zvířata a magické tvory. V exotických zemích prý používají papoušky." Vrhl na něj postranní pohled ve smyslu nepřitahuj-zbytečnou-pozornost. „Tady se pošta posílá po sovách."

„Dobře, jen jsem se zeptal," zabručel.

Nelíbila se mu ta změna, jež s chlapcem zamávala. Kam se poděl ten smích, který v sobě dusil v domě při prohlídce? Stačila jedna narážka a z něj se opět stal zakřiknutý mladík s vyhaslýma očima. Loki rychle přehlédl okolí. Těch několik málo kouzelníků, co se ještě v ulici zdržovalo, jim nevěnovalo pozornost. Natáhl ruku, chytil Albuse za rameno a odtáhl ho do stínu vedle Potřeb pro domácí mazlíčky. V té samé chvíli měl hůlku zapíchnutou pod bradou.

„Co to má být?" zavrčel Albus a v modrých očích se mu blýskalo.

Loki se široce usmál. „Chtěl jsem si o něčem promluvit v relativním soukromí."

Vpil se do jeho pohledu, z nějž se mu málem rozklepala kolena, avšak nikoliv strachy. Srdce se mu rozběhlo tak rychle, že ho to samotného překvapilo, ale ten oheň, jenž plápolal v pomněnkových duhovkách jako mrazivá vichřice, jej naprosto uchvátil. Jako ve snách sáhl po hůlce, stáhl ji dolů, aniž by myslel na to, že by mu taky nějakým zaklínadlem mohl ublížit. Byl tak blízko, že zřetelně vnímal, jak se chvěje a málem i teplo vycházející z jeho těla. Stačil by maličký krůček a už by se mezi ně nevešel ani list papíru. Ta představa mu zrychlila dech a donutila ho nasucho polknout. To nešlo. Na to bylo ještě příliš brzy, i kdyby si mladík neprocházel velkou ztrátou. Ale, u Devíti, neudělat ten pohyb nohou bylo tím nejtěžším, co ho potkalo za posledních padesát let.