Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

32. kapitola

Bradavice, Země, 15. června 1900 

Nebyl si úplně jistý svým rozhodnutím, když kráčel z Prasinek k hradu, který byl pro obyčejné smrtelníky začarovaný jako zřícenina, ale poté, co mu Albus dal přečíst list od bratra, v němž mu sděloval, že nehodlá na prázdniny přijet domů, nenašel lepší východisko. Věděl, že dopis, který před jeho očima psal a posílal, nepadne na úrodnou půdu.

Musel uznat, že iluze vypadala slušně. Jako bůh klamu samozřejmě neměl problém ji prohlédnout, ale účel splňovala dostatečně. Na chvíli se soustředil a ucítil jednotlivé úponky magie z různých zdrojů a rozmanitých časů. Vnímal rozdíly prastarých čar, ale i moderní kouzla, jež školu chránila nejen před mudly, ale taktéž před nezvanými hosty. Pochyboval, že by štíty sám zdolal. Hádal, že i Ódin by měl velký problém se dostat bez pomoci skrz.

Loki měl výhodu, že měl povolený vstup, proto nemusel vynakládat úsilí na překonání překážek. Nikdo ovšem netušil, že tam nepůjde sám za sebe. Jen kousek od hradu se okolo něj zamihotalo smaragdové světlo a místo něj se před branou zastavila dokonalá kopie Albuse Brumbála. Před branou jej očekával od pohledu nepříjemný kouzelník. Od pravého Albuse věděl, že se jedná o místního školníka Rancouruse Carpa, a že neměl v lásce žádného studenta. To mu hrálo do karet; po pozdravu se s ním školník evidentně nechtěl příliš zdržovat, proto s ním došel jen do hlavní síně a zmizel neznámo kam.

Lokimu na tom nezáleželo, měl důležitější věci na práci, třeba prohlédnout si vstupní síň podrobněji. Od Albuse již matný popis získal, ale nevyrovnalo se to tomu, co mohl spatřit na vlastní oči. Vstupní síň byla tak veliká, že by se do ní vešel celý jeho dům v Godrikově dole. Kamenné stěny ozařovaly planoucí pochodně stejně jako u Gringottových, strop se ztrácel tak vysoko, že na něj ani nedohlédl, a do hořejších pater vedlo velkolepé mramorové schodiště. Musel se však držet, aby nedal svůj úžas najevo, proto se snažil o úsměv člověka, kdo se vrátil na místo, které měl rád.

Jen chvilku trvalo, než se z vysokých dveřích vyvalili studenti. Loki pátral jen chvilku v lesu hlav, než našel tu, kterou potřeboval. „Aberforthe," zavolal na něj a v duchu se pobavil nad úšklebkem, který se chlapci objevil na tváři, když si jej všiml.

„Co tu chceš?" vyhrkl bez obalu, jakmile se protlačil mezi ostatními a založil si ruce v bok.

„Promluvíme si," odpověděl nekompromisně, až se Aberforth zarazil. Lokiho napadlo, že Albus nejspíše nebývá takto ostrý, ale na tom nesešlo. Účel to splnilo; mladík přikývl a vedl ho do nepoužívané učebny. Jakmile za nimi zavřel dveře, bůh se krátce soustředil a zajistil tak, aby je nikdo nemohl vyrušit. Poté se jeho postava pokryla už podruhé smaragdovou září a ukázal se mu tak ve své pravé podobě.

„Ty!" Aberforth zúžil oči a zamračil se. „Co tu chceš?" Založil si ruce na prsou a opřel se pozadím o jednu z lavic.

„Už jsem ti to řekl. Promluvit si," zopakoval bůh tiše, ale o to pevnější hlas měl. „Nebo to ber, jak chceš. Jen jsem se přijel ujistit, že se na prázdniny vrátíš domů."

„Tak to zrovna," zasmál se a pohodil hlavou. „Ani mě nehne. Tam se už nikdy nevrátím."

Loki povytáhl koutky v úsměvu. „Tys mi asi špatně rozuměl," řekl medovým hlasem. „Ty se domů vrátíš a budeš se svým bratrem vycházet."

„A proč bych to jako měl dělat?" procedil zuby. „A proč tu vlastně jsi ty? Když mě tak strašně chce můj dokonalej bratr doma, tak proč nezvedl zadek a nepřišel sám? Ne, nic neříkej," zarazil ho, když viděl, že se nadechuje k odpovědi. V obličeji se mu ukázalo opovržení. „Bratříček nemá čas, je mi to jasný. Zase má na práci něco důležitějšího. Co je to tentokrát? Zase nějaký pitomý vyšší dobro? Nebo nějaký úžasný objev? Tak strašně důležitý, že mu vlastní bratr ani nestojí za to, aby se o něj osobně zajímal, a proto pošle tebe?" Hlas se mu ke konci začal lámat a pomněnkově modré oči se třpytily, proto se musel zhluboka nadechnout, aby mohl pokračovat. „Ani sestra ho nezajímala a jak skončila? Umřela kvůli němu," zašeptal a odvrátil se.

„Albus neví, že jsem tady," přiznal Loki mírně. Zarazila ho míra bolesti, jež zaznívala ze slov Aberfortha, tím spíš, že netušil, zda je pouze zničený ze ztráty mladší sestry, nebo i z propasti, která se kvůli tomu mezi bratry vytvořila. „Myslím, že kdyby to zjistil, tak by asi nadšený nebyl," připustil a posadil se na jednu z židlí. „Podívej, já vím, že váš vztah není kdovíjaký –"

„Chceš říct žádný."

„Nějaký je," nenechal se vyvést z míry. „Ať se ti to líbí, nebo ne, jste pokrevní příbuzní. To není nic, co bys mohl zničit lusknutím prstů. Navíc nejsi plnoletý a Albus za tebe zodpovídá. Vrátíš se domů."

Aberforth se na něj úkosem podíval. „Proč ti na tom tak záleží? Proč se tak angažuješ?"

Tvář měl jako z mramoru. „Mám své důvody," odpověděl mlhavě. Nechtěl mu prozrazovat, že má s jeho bratrem pár týdnů známost. Nepříslušelo mu to, ne bez jeho vědomí. Už se ale nemohl dívat na to, jak se trápí tím, že ho bratr zavrhl. Nedokázal si představit, že by se něco takového stalo mezi ním a Thorem. Rodina přece znamenala vše. A protože Albus nedokázal vymyslet, jak Aberfortha dostat domů, rozhodl se to vzít do svých rukou i za cenu, že by mladšího Brumbála domů v poslední den školy dotáhl v řetězech.

„Jaký důvody?" dorážel dál.

„Ty se možná dozvíš, až přijedeš do Godrikova dolu." Zdvihl se na nohy, udělal k němu několik kroků a položil mu ruku na rameno. „A ty přijdeš. Věř mi, že nechceš, abych si sem pro tebe dojel," upozornil ho mrazivě a stiskl prsty, až sebou chlapec škubl. „Tvému bratrovi na tobě záleží a záleželo mu i na tvé sestře. Nemusíš tomu věřit, ale přesvědčíš se sám." Ještě trochu zmáčkl, dokud si nevšiml, že se v jeho duhovkách mihla obava, pak povolil stisk a mile se usmál. „Užijeme si fajn prázdniny," slíbil vesele a pranic si nedělal nic ze zmateného výrazu.

Pustil ho, mávnutím paže zrušil ochranná kouzla, obnovil iluzi sebe samého a vydal se ke dveřím. Před nimi se otočil. „Nejpozději zítra čekám, že Albusovi přijde sova se zprávou o tvém návratu domů, aniž bys zmínil, že jsem ti to doporučil já." Ani nemusel zvýšit hlas. Mladík si mnul rameno a zmohl se jen na přikývnutí. „Hodný kluk." Vydal se ven a za Prasinkami zavolal Heimdalla. Zdržel se až moc. Albus už určitě čekal. 

A/N: Tramtadadá! Strašně se omlouvám za to nechutně dlouhé čekání. Fakt jsem nebyla celý rok schopná k tomu sednout a psát. Vlastně jsem za celý rok nenapsala skoro nic. Ale cítím, že už to půjde. Nápad furt mám, zápletku jsem nezapomněla a konečně mám zase i chuť pokračovat. Neslíbím vám, že bude kapitola vycházet každý týden, to asi nebudu stíhat, ale budu se snažit publikovat aspoň jednou za čtrnáct dní. Doufejme. Nechci vás zbytečně napínat. Hlavně doufám, že mi tu ještě někdo zbyl, i když bych chápala, že to všichni dávno vyhodili z už tak přeplněných knihoven. 

Co říkáte na to, že se Loki chopil situace a šel Abeforthovi domluvit? Myslíte, že se mu to skutečně podařilo, nebo ho mladší Brumbál jen uchlácholil, aby se ho zbavil, a udělá si to po svém? 

Těším se na vaše názory!