Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

47. kapitola

47. kapitola

Godrikův důl, Země, 12. 11. 1905

„Loki! Jste to vy?" ozvalo se za ním a on si povzdechl. Volání doprovázelo šustění dlouhé sukně a klapání podpatků. Žena očividně pospíchala, aby jí neutekl. A protože ji podle hlasu okamžitě poznal, zastavil se, otočil a mile se usmál, přestože zrovna dvakrát po žádné interakci neprahl. Nepříjemný vítr ho šlehal do tváře a profukoval mu teplý kabát. Zatoužil po ohni v krbu a Albusově objetí.

„Bathildo," řekl s dokonale zahraným nadšením, roztáhl ruce ve vítacím gestu a jakmile se k němu dostatečně přiblížila, políbil ji na obě líce. „V celé své kráse," zazubil se a nechal na ni, zda jí lichotí, nebo odpovídá na dotaz. Podle zrůžovělých tváří poznal, že si odvodila první možnost.

Poodstoupila, změřila si ho pohledem a zamračila se. „Zlobím se na vás! Kde se pořád s Albusem touláte? Za posledních rok jsem vás sotva potkala." Zavěsila se do jeho paže a vykročila k domu. „Musíte mi všechno říct. Uvařím vám čaj a mám výborné máslové sušenky. Ne neberu jako odpověď," zdůraznila, jakmile se pokusil odmítnout.

Mrkl na ni. „Vám se nedá odolat, slečno Bagshotová," zalichotil jí a v duchu rychle počítal, kolik má času, než se bude muset vrátit k přenášedlu. Mohl sice využít Heimdalla, ale chtěl zvolit méně nápadný způsob cestování. „Mám ale jen slabou hodinu času," dodal omluvně a přidržel jí dveře jejího domu.

„Za hodinu se dá stihnout spousta věcí," odpověděla záhadně, zasmála se a gestem ho poslala do obývacího pokoje. „Udělejte si pohodlí. Hned jsem u vás."

Usadil se v křesle se zeleným sametovým potahem a v duchu pobaveně vrtěl hlavou. Albus mu pořád říkal, že se ho Bathilda snaží nenápadně svést, ale dokud se s ní neocitl o samotě, nebral to vážně. Sám měl oči jen pro Albuse, takže nějaké pokusy někoho dalšího ho nechávaly chladným. Ale teď, když ho milenec nerozptyloval svou přítomností, si všímal i těch nejjemnějších náznaků – naivní klopení očí, kousání rtů, doteky boků při chůzi... Samotnými pohledy ho propalovala tak intenzívně, že měl obavu, aby na něm nezačalo hořet oblečení. Celá ta situace se mu zdála poměrně zábavná, avšak věděl, že musí být opatrný.

Bathilda byla rodinný přítel rodiny Brumbálů, a na to musel myslet především. Nesměl si dovolit ji jakkoliv urazit, protože by riskoval, že by se to mohlo odrazit ve vztahu s Albusem. Navíc ona jako jediná věděla, co se stalo toho dne, kdy Arianna zemřela. Nebylo by vhodné, aby z pomsty k němu někde utrousila poznámku, jež by mohla mít fatální důsledky.

Proto se k ní choval mile. Nepříliš odtažitě, ale ani ne moc vřele. Tak, aby ji rovnou neodmítl, ale zároveň v ní udržoval slaboučký plamínek naděje. Co kdyby někdy potřeboval, aby mu pomohla? Vždy se snažil o ponechání otevřených zadních vrátek.

„Už se to nese," oznámila žena zpěvavým hlasem při vstupu do pokoje. Před sebou levitovala stříbrný tác s květinovým porcelánovým servisem a talířem sladkostí. Plavným pohybem ho spustila na kulatý stolek, položila si hůlku na stůl a začala nalévat čaj do jednoho ze šálků. Předklonila se, dala na odiv vnady sešněrované v tmavě modrém živůtku a hleděla mu do očí. „Kde máte Albuse?" zeptala se, přestože bylo znát, že ji to zrovna moc nezajímá, možná tak pro jistotu, aby za okamžik nezaklepal na dveře. Podala mu šálek s podšálkem, nalila si a posadila se na kraj druhého křesla, aby byla bohu co nejblíže.

Loki se v duchu bavil. Nepůsobilo to však nijak lacině; Bathilda byla jedním slovem dáma. Hádal, že nebýt jejího zápalu pro historii, nestíhala by nápadníky ode dveří odhánět. „Děkuji," usmál se při přebírání hrnečku a přivoněl si. „Albus je ve Francii. Mám zamluvené přenášedlo, proto se nemohu moc dlouho zdržet."

„Francie," vydechla a zamrkala. „Tam jsem se vždy chtěla podívat. Byli jste v Paříži? Prý je neskutečně nádherná."

„Londýn se mi líbí víc," odpověděl a pokrčil rameny. „Paříž má své kouzlo, ale kazí ji Eiffelova věž. Naštěstí by ji měli za čtyři roky zase rozmontovat. Většina Pařížanů ji označují za trn v oku a musím říct, že s nimi souhlasím. Hyzdí to celé město."

„O tom jsem neslyšela," přiznala a stydlivě sklopila oči. „Ale tak dlouho tam nebudete, ne?"

„Nevím," odvětil, napil se a spokojeně se usmál. Čaj byl výborný. „Albus se momentálně pustil do nějakých výzkumů s Nicolasem Flamelem, takže dokud budou mít co zkoumat, asi zůstaneme tam."

„Prý udržuje vřelou písemnou konverzaci s Venusiou Crickerlyovou," podotkla. „Chystá se snad na post ministra? Jistě by se na to hodil, je mimořádně nadaný, ale měl by si užít své mládí."

Bůh se pohodlněji opřel a přikývl. Vlastně byl rád, že se konverzace stočila k Albusovi. To se mu zdálo jako bezpečné vody. Sice na ní bylo vidět, že by raději mluvila o něčem jiném, ale nemohl jí upřít zdvořilost. Plánoval se u tohoto tématu zdržet ideálně do chvíle, než bude muset odejít. „Máte dobré informace, Bathildo," složil jí poklonu. „Albus si s ministryní kouzel skutečně dopisuje. Ale pokud vím, tak mu nenabídla, aby ji nahradil, až odejde, a on by o to ani zájem neměl. Má menší ambice, než jaký má talent."

Částečně ho chápal. Věděl o jeho obavách z moci. Smrt sestry nad ním visela jako neustálá připomínka toho, co se stalo, když po moci jen pokukoval. Aberforth s ním téměř nekomunikoval. Po vystudování školy se rozhodl osamostatnit, vymanit se z bratrova vlivu a odstěhovat se z Godrikova dolu. I to mělo na Albusovo rozhodnutí vliv. Na druhou stranu by ho mnohem raději podporoval ve stoupání výš. Jako princ a dědic trůnu měl větší pochopení pro touhu vládnout než pro držení se při zemi. Do ničeho ho však nenutil. I tak tušil, že se mu všeobecné uznání nevyhne.

Smrtelník měl až příliš silné jádro, než aby zůstalo pro okolní svět skryto. A v neposlední řadě nemohl brát na lehkou váhu ani Všeotcovo varování. Ódin by nekladl důraz na to, aby se do záležitosti, jež jednou nastane, nemíchal, pokud by to nemělo zásadní vliv na budoucnost všech devíti světů a zbytku kosmu. Věděl, že se schyluje k rozhodnutí, které Albus bude muset učinit, avšak netušili kdy a jaké. Loki věděl jen to, že bude důležité. A že Albusovo jméno bude jednou znát celá Země.

„Míval je větší," souhlasila žena a vytrhla ho z myšlenek. Podala mu talířek se sušenkami a počkala, až si nabídne. „S Gellertem tehdy plánovali velké věci. Škoda té nehody. Oba je zdrtila."

„Máte o něm nějaké informace?" tázal se odměřeně. Sušenku si nevzal. Nechápal, proč o Grindelwaldovi mluví. Snaží se, aby žárlil? Proč, když se od té doby neukázal? Upřímně doufal, že to tak i zůstane.

„Občas mi napíše pozdrav," zamyslela se, položila talířek zpět na stůl a mávla rukou. „Na Vánoce a na narozeniny. Ještě nikdy nezapomněl. To mi připomíná," nadšeně si poposedla a věnovala mu široký úsměv, „doufám, že přijdete na vánoční večírek u Prevettů? Ještě mi dlužíte tanec z minula."

„Nemůžu se dočkat, drahá přítelkyně," zalhal, odložil šálek a pohlédl na starožitné hodiny na stěně. „Omlouvám se, ale musím se z naší kouzelné chvilky omluvit. Jsem si jistý, že si to vynahradíme o Vánocích." Sklonil se, vzal do dlaně její ruku a políbil hřbet, přitom jí hleděl do očí a viděl, jak jí růžoví tváře.

O chvíli později už bral do ruky rezavou plechovku a čekal, až se rozzáří modrým světlem. Byl rozhodnutý už nic bez Albuse v Godrikově dole nevyřizovat.