Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

12. kapitola

Věnováno WeCouldHavHadItAll.

Příčná ulice, Londýn, 21. prosince 1899

„Počkej ještě chvíli, prosím," požádal Loki tiše do mrazivého vzduchu a přitáhl si límec teplého kabátu blíže ke krku. Zastavil mladíka těsně před tím, než sáhl na kliku prodejny s hůlkami.

Albus se otočil a v chladem zčervenalé tváři se mihlo překvapení, ale ruku stáhl. „Rozmyslel sis to?"

Loki zavrtěl hlavou. „Ne, ale mám drobnou obavu."

„Obavu? Z čeho? Z toho nepotřebného klacku?" rýpl si pobaveně.

„Vtipné," utrousil s ušklíbnutím a naznačil mu, aby se s ním posunul o kousek dále, aby nestáli před dveřmi. „Říkal jsi, že si hůlka vybírá kouzelníka. Zdá se mi to přinejmenším podivné, ale přesto, co když si mne hůlka nevybere?"

Albus se rozhlédl okolo, zda někdo jejich rozhovor neposlouchá, než odpověděl: „Proč by si tě nevybrala? Kouzlit přece umíš." Povytáhl obočí a zabořil ruce do kapes modrého hábitu. „A proč se toho bojíš?"

Loki potlačil nutkání protočit oči. Po probdělé noci neměl nejlepší náladu - ač ji strávil příjemnou činností - a poletující sníh mu ji také příliš nezlepšoval. Na malou chvilku je tedy zavřel, než znovu dostal svou netrpělivost pod kontrolu. „Podívej, chceme hůlku, abych nebyl nápadný. Jsem z jiného světa, a i když magií přímo přetékám, funguje jinak než ta tvá. Je velice pravděpodobné, že hůlka nebude na mé magické jádro reagovat." Povytáhl obočí, do hlasu vložil naléhavost. „Nemyslíš, že by to tu nechtěnou pozornost mohlo zbytečně přitáhnout?"

„Uhm, to mi nedošlo," připustil Albus s rozpačitým úsměvem.

„Všiml jsem si," zamumlal bůh spíš pro sebe.

„No," prohlásil zamyšleně, vytáhl ruku z kapsy a promnul si křivý nos, „jsi bůh iluzí, ne? Tak prostě toho prodavače přesvědč, že si tě hůlka vybrala. Ale ne hned první, vyzkoušel jich aspoň pět."

Rozhodl se, že tentokrát ten tón, jímž mu Albus dal najevo, že v jeho totožnost stále nevěří, nechá být. „Výborně, to je geniální nápad," souhlasil s kývnutím hlavy a mladík se spokojeně usmál, „jenže jak mám vědět, co mám vyčarovat za iluzi, když nemám tušení, jak má vypadat?"

„No..."

„Co kdybys mi řekl, jaké to bylo, když sis kupoval hůlku ty?" požádal Loki mírně. Zdálo se, že by se oba potřebovali vyspat. On sám byl nevrlý a smrtelník mu toho dne připadal natvrdlý. Zkoumavě se na něj zahleděl, všímaje si tmavých stínů pod očima, jež mu daly za pravdu. „Pojď, sedneme si támhle na čaj," ukázal na podnik s názvem Čajové potěšení všeho druhu, „nepospícháme."

Albus přikývl a po malé chvilce už seděli v útulném boxu s malou poletující lucerničkou, jež tomu místu příliš světla nedodávala. Loki si pomyslel, že by to bylo dobré místo na soukromé setkání milenců, ale nechal si to pro sebe. Vzhledem k tomu, jak se mladík rozhlížel, zřejmě zde byl taktéž poprvé. Mladá čarodějka jim přinesla kouřící šálky, nabídla sušenky a diskrétně zmizela, což bůh v duchu ocenil.

„V životě kouzelníka jsou jedenácté narozeniny zásadní," začal Albus vysvětlovat, jakmile se pohodlně opřel. „V té době děti nadšeně očekávají dopis z Bradavic – pokud je tedy rodiče nepošlou na jinou školu v zahraničí nebo je neučí doma – a konečně si jdou koupit hůlku. Do té doby doby se nemohou – nebo by se neměli – učit plnohodnotná kouzla."

„Ale magie se přece nějak musí projevovat, ne?" zeptal se Loki a mírně se naklonil, aby Albuse v šeru lépe viděl.

„Jistě, ale do té doby je to jen náhodná divoká magie, která se příliš nedá korigovat. Ale když máš hůlku... magie tě začne poslouchat," prohlásil s úsměvem. „Samozřejmě to není všechno ze dne na den, musíš se naučit zaklínadla a postupuješ od těch nejjednodušších. Navíc do plnoletosti nesmíš kouzlit mimo školu –"

„Co je to za nesmysl? A jak to potom dělají děti, jež se vzdělávají doma?" zabručel Loki nesouhlasně a na čele se mu vyrýsovala hluboká vráska od zamračení. Zdálo se mu to naprosto postavené na hlavu – jako by dali dítěti lízátko, ale líznout by si smělo jen dvakrát denně.

Albus pokrčil rameny. „Hádám, že si rodiče vyžádají nějakou výjimku na ministerstvu a jsou pod dohledem. Nezajímal jsem se o to."

„A proč se nesmí kouzlit mimo školu?" naléhal Loki dál.

„Nařízení ministerstva, zákon o utajení. Má to předcházet nehodám, kdy docházelo ke kouzlení před mudly," sdělil mu suše. „To ovšem platí v každém věku, to už jsem ti vysvětloval."

Bůh nepřítomně přikývl. „A když to někdo poruší?"

„Dítě mohou vyloučit ze školy, zlomit mu hůlku... Podle závažnosti provinění může dospělý kouzelník skončit v Azkabanu –"

„Co je Azkaban?" tázal se frustrovaně. Na jeho nevyspalou mysl to bylo až příliš nových informací najednou. Chtěl jen vědět, co má předstírat, až bude držet hůlku. Necítil se na přednášku o kouzelnickém životě, i když jindy ty informace hltal s nadšením.

„Vězení. O něm ti řeknu jindy," řekl Albus s podivnou ostrostí, která boha zarazila, ale nechal to být.

„Dobře. Myslím, že to chápu." Opřel se do křesla, napil se zchladlého čaje a pobídl ho: „A tvá hůlka? Co jsi cítil?"

„Bylo to... intenzivní," řekl se zasněným úsměvem a přivřel oči. „Vyzkoušel jsem jich několik – určitě aspoň deset, možná víc, než přišla ta pravá." Jedním pohybem vyklepl hůlku z rukávu a láskyplně ji pohladil ukazováčkem. „Ty předtím byly divné, bylo poznat, že ke mně nepatří. Nedá se to popsat slovy," odpověděl na bohovu nevyřčenou otázku, „to prostě poznáš. Asi jako kdyby měl botu, co tě tlačí."

„Myslím, že chápu," ubezpečil ho Loki a v duchu se uculil mladíkově zasněnému výrazu.

„Ale když přišla tato... V tu chvíli jsem cítil, jako by byla mou prodlouženou rukou. Sama zakouzlila vodopád zlatých jisker, asi na oslavu, že našla svého majitele. A já vnímal, jak mi v těle roste moc a síla, proudí mými žilami, držící se pod pokličkou připravena splnit mi všechna přání, co bych si usmyslel." Převalil si hůlku v natažené dlani, pak ji chytil mezi prsty a podal ji Lokimu. „Tehdy bych to nedokázal popsat, bylo mi jedenáct. Ale ty pocity vnímám stále, jen jsou silnější a intenzivnější."

„To je tím rostoucím magickým jádrem," zamumlal Loki a uchopil hůlku do dlaně. Zavřel oči, pokoušeje se napojit na ten magický předmět, a když se soustředil, ucítil mírnou vibraci. „Uvnitř je něco, co tomu propůjčuje sílu. Co to je?"

„Blána z dračího srdce." Naklonil se, v očích dychtivost. „Cítíš to?"

„Něco málo, ale musím se plně soustředit. Nic takového, co popisuješ," řekl tiše, jakmile otevřel oči a vpil se do pomněnkových duhovek. Zase jiskřily tak, že si myslel, že jej sežehne na místě.

Raději zamrkal a opatrně vrátil hůlku jejímu majiteli, snaže se ignorovat to rychlé bušení srdce, co mu vhánělo krev do tváří. Musel si držet odstup, musel! Ale copak to šlo? Ty oči byly jako brána do duše, která přímo prahla po někom, kdo by jí prošel až na samý konec a sevřel ji v objetí. Loki z Albuse vnímal takovou osamělost, že jen tak tak potlačoval nutkání k němu přiskočit a konejšit ho jako bezbranné kotě. Ale když mu v zorničkách navíc začaly tančit hvězdy, cítil takovou přitažlivost, jako by byli magnetem a železem. V takových chvílích nemyslel na utěšování, ale na mnohem specifičtější záležitosti, které se obvykle děly za dveřmi ložnice. Avšak věděl, že na to není vhodná doba, mezi nimi bylo stále příliš mnoho nevyřčeného, a i když jejich vztah už se za ty dva měsíce posunul do přátelské roviny, Albus stále zůstával poněkud rezervovaný.

„Třeba najdeš tu pravou, se kterou to ucítíš," povzbudil ho mladík a vytáhl koutky, schovávaje hůlku na své místo do rukávu.

„Třeba ano. Tak to pojďme zjistit."