Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

29. kapitola

Věnováno komi38.

„Co bude teď?" špitl Albus rozechvěle, jakmile se jejich rty oddělily.

Loki se usmál, vymotal ruce z rozcuchaných vlasů mladíka a něžně mu je uhladil. Vychutnával si jeho blízkost a vůbec nevnímal, že leží na nepohodlné tvrdé podlaze v podivně zkroucených polohách. Nic nebylo důležité, jen dechberoucí okamžik, jenž stále ještě dozníval a roznášel mu mravenčení do celého těla. „Myslím, že se půjdu napít," řekl první věc, která ho napadla.

Albus se mírně zamračil a jemně ho dloubl do boku. „Na to se neptám."

„Já vím," odtušil tiše a bříšky prstů ho pohladil po tváři, „ale na to, co bych dělat chtěl, není vhodná doba ani místo, i když jsem přesvědčený o tom, že bys souhlasil a nebránil se."

„Jsem napjatý," pobídl ho s vytaženým obočím a vzápětí se mu zrychlil dech a zorničky rozšířily, neboť se Loki prudce vyhoupl nad něj, přišpendlil ho k zemi a hladově se mu podíval do očí. „Co bys –"

„Chtěl bych z tebe strhat ty nemožné hadry," promluvil hlubokým sametovým hlasem a pocítil uspokojení z toho, že mladík znachověl. Schválně se posunul pánví proti jeho rozkroku, kde cítil stejně tvrdou erekci, jakou měl v kalhotách uvězněnou sám. Albus zasténal a chytil ho za ramena, aniž by uhnul pohledem. „Chtěl bych tě pomilovat tak, že bys křičel moje jméno do ochraptění," šeptal, skláněje se k jeho uchu, do nějž ho něžně kousl, „a potom znovu. Jenže..." povzdechl si, na moment útrpně přivřel oči a opřel si hlavu o jeho čelo, „na to teď není vhodná chvíle."

„Proč ne?" hlesl Albus a zkusmo rukama doputoval na bohův zadek. „Co přesně ti... nám v tom brání?"

„Stalo by se to, nebýt toho, co jsem udělal? Měl bys k tomu odvahu? Políbil bys mne?" zasypal ho otázkami, zvedl se na rukách položených okolo jeho hlavy a nečekal na odpovědi, pokračoval dál: „Já myslím, že ne. To, co jsem ti ukázal, v tobě znásobilo..." krátce zaváhal, „touhy, které bys jinak dokázal udržet na uzdě, ať už z jakéhokoliv důvodu. Kdybych se teď s tebou vyspal, nebylo by to jen čistě proto, že to chceš, ale jen jako očekávatelná reakce na moji magii, která už to má, jen tak mimochodem, s tou tvojí za sebou."

„Nejsem si úplně jistý, jestli ti rozumím," přiznal Albus zamyšleně, nepřestávaje hladit Lokiho pozadí.

Bůh mu vtiskl drobný polibek na čelo, neohrabaně na roztřesených končetinách vstal, podal mu ruku a pomohl mu vstát. Usmál se, když Albus jeho dlaň nepustil, a vedl ho do kuchyně, kde jim oběma nalil kouzlem vodu, zatímco si sedali ke stolu. Na jeden nádech vypil celou sklenici, sklopil oči na jejich propletené prsty a zauvažoval, jak mu celou situaci vysvětlit, aby to dávalo smysl. To, že měl vlastmí mysl stále zahalenou oparem tužby a vzrušení, mu situaci příliš nezlehčovalo.

„Dalo by se říct, že naše magie spolu měly sex," začal napřímo a pohlédl na mladíka, jenž hltal každé jednotlivé slovo. „To... spojení je natolik specifické a intimní, že se to nedá asi popsat lépe. V jednu chvíli spolu splynuly tak, že byly jako jedna. Díky tomu se ti podařilo vykouzlit oheň bez hůlky jen ze své podstaty. Zkus to znovu."

Albus se skepticky zadíval na prázdnou dlaň a zkřivil čelo soustředěním. „Funguje to," vyhrkl nadšeně, hledě na malý oranžový plamínek, co mu olizoval kůži.

Loki přikývl, odhrnul si vlasy za ucho a pokračoval: „Řekněme, že to, jak reagovala naše těla, je jakýsi vedlejší účinek našich magických jader, která si užívala orgasmu. Za chvíli to vyprchá a budeme se cítit jako předtím –"

„Ale to by vyvracelo to, cos řekl před chvílí," ozval se, zhasl plamen a pevně stiskl Lokiho ruku. „Pokud to násobí to, co už člověk cítí..."

„To se přece nevylučuje," oponoval bůh, položil si loket na stůl a opřel si bradu o hřbet dlaně. „Znásobí to pro určitou chvíli, ale pak se to zase vrátí zpět. Kdyby ne, bylo by to poměrně nepohodlné, nemyslíš?"

„To asi ano," souhlasil a neklidně se zavrtěl.

„Co se ti snažím vysvětlit, je to, že... cokoliv by se stalo po tom, co si to naše magie spolu užily, nebylo by to čistě z nás," řekl dutým hlasem a čekal, až si to Albus srovná v hlavě.

Nemluvilo se mu lehce. Měl strach, že mladík couvne a ten polibek bude brát jen jako důsledek kouzel, ale na druhou stranu nechtěl, aby udělal něco, co by se mu později rozleželo v hlavě a litoval toho, nebo hůř, obvinil by z toho právě jeho. Pakliže by chtěl předstírat, že by k tomu polibku nikdy nedošlo – budiž. Dalo by se to svést jen na bezprostřední reakci a zkrátka na to zapomenout. Sice by to bolelo, ale aspoň by v tom měl jasno hned od začátku.

„Ale říkal jsi, že to znásobuje tužby, které už člověk v sobě má," zauvažoval mladík a skousl si spodní ret. „Takže to znamená, že i ty tvoje...?"

„Ano," souhlasil stroze.

„Takže to znamená, že došlo k něčemu, k čemu by časem asi stejně došlo."

Lokiho tvář postrádala jakýkoliv výraz. „Pravděpodobně."

Albus pokýval hlavou. „Myslím, že rozumím. Neměli bychom to uspěchat. Tak jsi to myslel, že? Vyspat se spolu teď by bylo nejspíš nešťastné, ale... " V pomněnkových očích zajiskřilo. „Líbat se asi můžeme, ne?" zeptal se s hravým úsměvem, zvedl se, obešel stůl a suverénně se posadil bohu na klín.

Loki si ho za pas přitáhl blíž a uvolnil obličej do mírného úsměvu. „To určitě ano," odsouhlasil měkce a znovu přiblížil své rty k těm druhým.

Polibek už postrádal tu vášeň, kterou způsobily jejich propletené magie, ale o to víc si ho Loki vychutnával. Se zavřenýma očima zakoušel takovou jemnost, jakou nikdy nepoznal. Zjišťoval, že líbat někoho, koho miluje, je úplně jiné než s někým, ke komu takový cit nechoval. Bylo to mnohem sladší a intenzivnější. Z Albuse sálala jeho osobitá vůně, z níž se Lokimu točila hlava a poté, co se jejich jazyky spolu začaly proplétat, konečně zjistil, co všichni mají s těmi motýlky v břiše. Neudržel se, nedalo se to zastavit. Nával štěstí ho naprosto rozbil a on se do polibku začal pochechtávat, až se musel odtáhnout a opřít si hlavu o Albusovo rameno.

„Eh, to líbám tak směšně?" zeptal se mladík zmateně, cukaje koutky. Lokiho smích byl nakažlivý.

„Vůbec ne," ujistil ho vážně, ale ramena se mu stále chvěla veselím, jež nedokázal potlačit. „Asi ještě doznívání kouzla," zalhal a podíval se mu do očí. „Přejde to. Snad," zadoufal, mysle si, že se co nevidět uklidní, ale té náhlé euforie bylo až moc – potřebovala někudy ven. „Promiň."

Albus pokrčil ramena a začal se smát taky. Při pohledu do zelených očí, jež boha naprosto rozzářily a strhly mu masku, již většinu času nasazoval, to ani jinak nešlo.