Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

23. kapitola

Jen, co vystoupil z duhového víru do temnoty Godrikova dolu, jeho smysly zachytily, že se někdo nalézá před domem. Úponky magie, které rozprostřel kolem svého domova, mu sdělovaly, že to není nikdo, kdo by se dovnitř chtěl dostat násilím – nebo se o to přinejmenším zatím nepokusil –, ale ve chvíli, kdy se více soustředil, taktéž poznal, že se tam neochomýtá žádný mudla. Zbývající vzdálenost proto ušel s nejvyšší opatrností a hůlkou po jistotu připravenou, aby mohl pokračovat v iluzi, kterou s Albusem začali. Našlapoval velmi pomalu, aby ho neprozradilo křupání čerstvého sněhu, který stihl v Godrikově dole napadnout za dobu, co se svěřoval matce. A když opatrně vykoukl zpoza nízkého plotu, málem se rozesmál. Místo toho se obrnil, vyrovnal tvář do masky klidu a několika kroky prošel skrze otevřenou branku až ke schodům, na nichž seděl Albus s hlavou opřenou o dlaně.

Mladík vyskočil hned, jakmile zaregistroval těžké boty před očima. „Loki! Jsi v pořádku!" vykřikl a už už to vypadalo, že mu skočí kolem krku, ale nakonec zůstal rozpačitě stát a ruce v půli pohybu zastrčil do kapes. „Nevěděl jsem, kam jsi zmizel. Elphias mě vtáhl do zahrady a pak jsem utekl a nemohl tě najít a ty se neumíš přemisťovat a –"

„Půjdeš dál?" zarazil Albusovo chrlení, jemuž z poloviny pořádně nerozuměl. „Mám chuť na čaj."

„Čaj. Oh. Dobrý nápad," souhlasil, počkal, až Loki odemkne dlaní přiloženou na dveře a na nejistých nohách se šinul za ním. „Už jsem ti říkal, že ten dům po tvých úpravách vypadá mnohem lépe?"

„Několikrát," opáčil stroze. Nenamáhal se se sundáváním kabátu, prostě okolo sebe nechal zamihotat smaragdově zelenou záři a bez zastavení pokračoval do jídelny už jen v černých kalhotách a košili. „Jaký si dáš?" zeptal se, protáhl se okolo stolu se šesti židlemi na konec místnosti, kde se nacházel kuchyňský kout. Zkontroloval, zda je uvnitř sporáku připravené dřevo, jednou myšlenkou ho zapálil a mezitím nechal k Albusovi, jemuž svlékání hábitu mokrého od sněhu zabralo více času, odlevitovat podnos s lahvičkami, v nichž bylo několik druhů bylinek a čajových lístků.

Albus pokrčil ramena a posadil se na nejbližší židli. „Nechám to na tobě."

„Dobře. Myslím, že třezalka s mateřídouškou budou to pravé," zamumlal, dal na sporák vařit vodu a připravil šálky, aby do nich mohl bylinky spařit. Hned poté se bedry opřel o pracovní desku, jejíž okraj sevřel mezi prsty. „Oba potřebujeme něco na uklidnění nervů."

Mladík přikývl a mírně se přikrčil. „Zlobíš se," konstatoval.

„Ty taky," podotkl věcně. „To se mezi přáteli stává." Byl na sebe pyšný, že dokázal hovořit s naprostým klidem, i když v nitru bublal jako voda, kterou následně přelil sušené rostlinky. Stále se cítil dotčený a ublížený, ale nechtěl mu to dát najevo víc, než už dal svým odchodem z večírku. Nejraději by se před jejich setkáním alespoň vyspal a promyslel si další postup. Potřeboval vstřebat fakt, že si to jiskření jen namlouval a toužil alespoň po chvilce, v níž by mohl nerušeně nechat proudit emoce ze sebe ven. Necítil se připravený na další vážnou rozmluvu, necítil se na rozdávání ani přijímání omluv. Přesto usoudil, že bude asi nejjednodušší udělat první krok. Než se však nadechl, aby se mohl omluvit, Albus ho předběhl.

„Přehnal jsem to. Omlouvám se," řekl tiše někam k vínovému ubrusu, který vkusně ladil se stejně barevnými závěsy v oknech. „Zaskočil jsi mě."

„Oba jsme to přehnali," doplnil ho Loki, zalil nápoje a vzduchem je poslal na stůl.

„Hůlka, Loki," napomenul ho s opatrným úsměvem.

„Nemyslel jsem, že je to nutné, i když jsem doma," zabrblal vysvětlení, usadil se přes roh vedle Albuse a pokrčil rameny.

„Musíš si na ni zvyknout. Měl bys kouzlit s hůlkou v ruce, i když se na tebe nikdo nedívá. Nikdy nevíš, kdy by se někdo dívat mohl," naléhal vážně.

Loki potřásl hlavou a upřel ostrý pohled do pomněnkových duhovek. „Tohle teď ale řešit nechceme, že ne?" Zdálo se mu absurdní se zabývat falešným čarováním a nechtěl svést rozhovor jinam.

„Asi ne," připustil váhavě, roztřesenýma rukama si zdvihl šálek ke rtům a foukal do něj, aby se ochladil. „Lekl jsem se, když jsi zmizel."

Bůh nehnul ani brvou. „Bylo to poněkud unáhlené..."

„Nechtěl jsem tě urazit. Vůbec jsem to nemyslel tak, jak to vyznělo. Ale byl jsem strašně překvapený, pak jsi odešel, objevil se Elphias a všechno se to seběhlo tak rychle, že než jsem se dostal k tomu, abych tě našel a omluvil se, byl jsi pryč," vysvětloval a otřásl se.

Loki se dovtípil, že mu je nejspíše zima, neboť měl stále červený nos, proto se zlehka dotkl jeho hřbetu dlaně, aby do něj vyslal tenký pramínek tepla, za což byl odměněn vděčným úsměvem. Chtěl odpovědět a osvětlit, proč se nevrátil, ale Albus ho gestem ruky zarazil.

„Chvíli na to, co jsi vyběhnul ven," pokračoval, „začalo sněžit. I tak jsem ale podle stop zjistil, kde jsi asi zmizel, nebo jak bych to nazval. Ve sněhu jsem našel kulaté místo, kde bylo vidět trávu."

„To Bifröst dělá," přitakal. „Nechává po sobě runové znaky, které po chvíli zmizí, ale roztátý sníh musí počkat na přirozené doplnění."

Albus mimoděk přikývl. „No, myslím, že v té chvíli jsem si uvědomil, že..." Zhluboka se nadechl a položil hrnek, o nějž se celou dobu ohříval a rozpačitě se rozcuchal. „Měl jsem ti věřit už dávno. Až tam jsem si uvědomil, že jsi celou tu dobu musel mluvit pravdu. A dostal jsem strach."

Loki pocítil vnitřní uspokojení, když mu Albus konečně uvěřil, že si o svém původu nevymýšlí, ale zároveň i lítost, protože nikdy netoužil, aby se situace musela mezi nimi takto vyhrotit, než byl ochotný akceptovat skutečnost. Poslední poznámka ho však zmátla. „Strach?" zopakoval s nakrčením čela.

„Pro změnu jsem ti zase nevěřil v jiné věci," přiznal a sklopil pohled. „Bál jsem se, že už se neukážeš a já se ti ani nebudu moct omluvit, ale říkal jsem si, že za pokus nic nedám, tak jsem se pak přemístil sem a čekal... Takže... Promiň za všechnu tu nedůvěru a za to, jak jsem na tebe vyletěl. Samozřejmě ses mi nevnutil. No, možná maličko, ale ne ve špatném slova smyslu," s nejistým zazubením dokončil svou zpověď vysypanou jedním dechem a vyčkávavě se zahleděl na boha.

Loki se nuceně usmál, ale tak, aby Albus nepoznal, jak moc velké úsilí ho to stálo. V duchu si nadával do idiotů. Vždyť kdyby ho matka nepopíchla, tak by udělal přesně to, z čehož ho mladík oprávněně podezíral. Zmizel by bez vysvětlení a už by se mu neukázal, nechal by ho tápat po důvodech... a nakonec by pro něj byl někým, kdo neplní sliby. Byl by stejný jako Grindelwald. Zastyděl se a jen doufal, že se mu červeň neukázala ve tvářích, protože mu rozhodně o svém selhání nehodlal vyprávět.

„Díky," vypadlo z něj po chvíli, kdy jen sotva hledal slova, jimiž by se neprozradil. „A omlouvám se za to vyzvídání. Neměl jsem se ptát."

„To nevadí," odpověděl Albus a rozostřil pohled před sebe. „Možná bys to měl vědět. Možná pak budeš všechno líp chápat."

Loki ho v náhlém popudu chytil za zápěstí. „Nemusíš –"

„Chci. Ale na oplátku budu chtít taky nějaké odpovědi."

Bůh nasucho polkl. „Dojdu pro sušenky."

„Skvělý nápad."