Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

26. kapitola

Věnováno CyranneSaint-Yves.

Vítr si pohrával s Lokiho vlasy, když stáli na louce za městečkem, kam šel Fandrala vyprovodit. Byl skleslý a příliš nevnímal, že se okolí konečně začalo zelenat a sem tam se už objevily první zvědavé květy snažící se dostat pro slabé sluneční paprsky nad trávu. Místo toho přemýšlel, kdo z nich je na tom vlastně hůř – zda Fandral, který o svou životní lásku přišel, ačkoliv svou bolest mistrně skrýval, nebo on, protože ta jeho zůstávala nenaplněná.

Nevšiml si, že se kousek od nich za jeho zády ozvalo prásknutí. Nechal se vtáhnout do objetí, po vášnivém polibku zůstal rozcuchaný více než od proudícího vzduchu a tváře mu zrůžověly. „Buď tam opatrný," nabádal ho a o kousek ustoupil, aby ho nepohltil barevný vír.

„Až tam skončím, přijdu se podívat, jak jsi pokročil," slíbil mu tónem, který Lokiho znejistil.

A jakmile si všiml, že hledí někam za něj a na tváři mu hraje potměšilý úšklebek, nasucho polkl. „Nemyslíš –"

„Měj se, Loki. Heimdalle, otevři Bifröst."

Než se stihl nadechnout, rytíř byl pryč. Zůstal po něm jen runový kruh a nepříjemný pocit, který mu zježil chloupky na zátylku. Velmi pomalu sáhl do kapsy pláště, v ruce sevřel hůlku a koncentroval se k rychlému použití magie. Hned nato se prudce otočil, až mu látka pláště zavířila kolem kotníků. Otevřel ústa a zase je zavřel, nevěda, co říct pod pomněnkově modrým pohledem, v němž přetékalo tolik emocí, že byl s to zachytit sotva nějakou. Pootevřené rty v údivu ostře kontrastovaly s bledou pokožkou, a až když pominul počáteční šok z toho, že ho Albus právě viděl se vášnivě líbat s Fandralem, zaznamenal, že se mladík třese a vypadá, jako by z něj někdo vymačkal životní sílu.

Okamžitě k němu vyrazil. „Jsi v pořádku?" ptal se naléhavě a chtěl mu položit ruku na rameno, ale mladík ji okamžitě setřásl.

„V naprostém," ujistil ho chladně a rychlým krokem zamířil do městečka.

Lokimu stačila jen chvilička, aby s ním srovnal krok. „Lžeš. Proč?"

„Nechci o tom mluvit," odsekl a zamítavě založil ruce na hrudi. „Starej se o sebe a o toho krasavce."

Loki zmateně potřásl hlavou. Absolutně nerozuměl, co se stalo a proč byl na něj Albus naštvaný. „S čím máš problém?"

„Nemám s ničím žádný problém," vychrlil Albus další očividnou lež a ještě více zrychlil.

„V tom případě nechápu, proč se chováš tak, jako bys ho měl," řekl stroze a zastavil se na pomezí prvních domů. K jeho obydlí to už bylo jen pár kroků, Albusovo se nacházelo hlouběji v městečku. Rozhlédl se, ztišil hlas, vida ženu s dětmi, která šla po ulici proti nim. „Stalo se něco s otcem?"

Albus se prudce otočil, došel až k němu a zaťal zuby. „Nestarej se," zopakoval mrazivě. „Jdi si radši užívat."

„U všech devíti, co je to s tebou?" ptal se a frustrovaně si prsty zajel do vlasů, které si mimoděk uhladil. „Žárlíš snad?" zahučel první hloupost, která ho napadla. Ani netušil, proč to z něj vylétlo. Přece o něj zájem neměl, tak proč by na něj žárlil. Ale už druhá pichlavá poznámka směrem k Fandralovi ho zarazila, proto hodil za hlavu veškerou absurditu a prostě to zkusil. Čekal všechno – okamžité popření, odmítnutí, výsměch, ani nadávce by se nedivil –, ale ticho ne.

Albus na něj ohromeně zíral. Oči se mu rozšířily a v už tak ztrhaném obličeji se objevily stopy překvapení a slabého zděšení. „Ne," vysoukal ze sebe nakonec těžce. O okamžik později se rozběhl domů.

Loki na něj zamyšleně hleděl, až dokud mu nezmizel za jednou z vilek. V hrudi ucítil podivný pocit, který po chvilkovém zkoumání zařadil někam ke slabé radosti. Mohla by snad Albusova reakce znamenat něco víc? Skutečně mohl žárlit? Ta reakce tomu nasvědčovala, protože proč jinak by byl tak kousavý? Zničehonic zjistil, že mu na tváři hraje úsměv a cítí se o mnoho lehčeji. Aniž by změnil výraz v obličeji, došel na zahradu a posadil se do dřevěné houpačky, která byla tak široká, že by se na ni pohodlně vešli tři dospělí lidé.

Vytáhl si nohy nahoru, opřel se a vychutnával si ten pocit, i když ho slabý hlásek v hlavě varoval, aby to nedělal. Zaplašil ho však velmi snadno. On zkrátka poznal, že mu Albus neřekl jedinou větu pravdivou. Jak by to taky mohl nepoznat, když on sám za staletí povýšil pokroucení pravdy na umění? Albus dozajista žárlil, Loki si jen nebyl jistý, z jakého důvodu. Mohlo to být tak, že se mladík bál, že kvůli Lokiho vztahu přijde o jeho přátelství – to se bohu zdálo pravděpodobnější –, nebo že k němu něco začal cítit a zjistil, že mu příležitost protekla mezi prsty.

Loki si nedělal přílišné naděje, že by druhá možnost byla ta pravá, přesto nemohl zabránit tomu, aby se mu v hlavě nezačaly přehrávat představy o tom, že by se jejich ústa konečně spojila v polibku a objetí by nezůstalo jen v přátelské rovině. Mimoděk si přejel konečky prstů přes ústa, jako by si chtěl připomenout chuť Albusových rtů z Vánoc. Ještě teď se mu zhoupl podbřišek pokaždé, když si na to vzpomněl. Ačkoliv to byl jen letmý dotek způsobený alkoholem, pálil jako oheň a rozbušil mu srdce.

S další myšlenkou vytřeštil oči. Konečně si uvědomil, co měla znamenat ta vášeň, s níž se rytíř loučil, i ten pohled za jeho záda – on o Albusovi věděl. Musel ho vidět a s jeho inteligencí mu nemohlo dlouho trvat, než si spojil souvislosti, zvlášť pokud se smrtelník tvářil tak, jako když se pak Loki otočil. Měl chuť se hystericky uchechtnout a nevěděl, jestli by měl Fandralovi příště, až se s ním uvidí, zakroutit krkem nebo poděkovat. Ten prudký polibek mělo být popostrčení, protože obvykle se takto neloučili. Loki měl jen jednu obavu – aby se tím situace úplně nezhoršila. Nedělal sice nic špatného, ale netušil, jak se k tomu Albus nakonec postaví.

Posunul se na záda, lehl si na houpačku s pokrčenýma nohama a hleděl na nebe pokryté nadýchanými obláčky. Měl nutkání za ním hned jít a zjistit, co se mu honí hlavou, ale usoudil, že bude mnohem lepší počkat, až za ním přijde sám. Nepochyboval o tom, že přijde. A díky uvolnění, které mu poskytl milenec z Ásgardu, mu to otravné čekání ani příliš nevadilo.