Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

20. kapitola

Věnováno RaSoKim.

Loki byl překvapen, že se večírek odehrává odpoledne a ne večer, když však vešli do velkého domu, došlo mu proč. Všude možně byly děti různého věku, které si spolu hrály, honily se mezi stoly naloženými pochoutkami, schovávaly se pod bílé ubrusy, snažily se vyhýbat vánočnímu stromku uprostřed rozlehlé místnosti a utíkaly před v žertu pronášenými výhrůžkami na jejich zlobení. Bylo mu jasné, že pokud si chtějí dospělí užít alespoň nějaké veselí, museli to udělat tak, aby děti měli stále pod dohledem. A koneckonců byl Štědrý den, takže nejspíš večírek skončí dost brzy na to, aby pak mohli hosté v klidu doma povečeřet se svými rodinami.

Než se bůh vůbec stihl rozkoukat, stačil si všimnout, že je Abus odveden Elphiasem a dalšími jeho vrstevníky, v nichž si domyslel bývalé spolužáky, a ocitl se sám. Albus po něm ještě vrhl omluvný pohled, ale vzápětí zmizel za dveřmi, za něž byl vtažen. Loki si pomyslel, že ten večírek pro něj nezačíná zrovna nejlépe, ale chápal, že Albus potřebuje utužovat stará přátelství, tak se za ním nehrnul. Místo toho si vyhlédl prázdnou židli u volného stolu a zamířil k němu. Jakmile se posadil, na židli vedle něj vyskočila malá dívenka. Vyslal k ní bezvýrazný pohled a čekal, doufaje, že to nevydrží a prostě odejde, ale ta se k tomu evidentně neměla.

„Moje máma pořádá večírky každou chvíli," informovala ho a zamračila se, „ale tebe jsem tu ještě neviděla."

„Jsem tu poprvé," souhlasil tiše.

„Jsi upír?" zeptala se, opřela se jedním loktem o stůl a podepřela si hlavu. „Vypadáš jako upír. Je pravda, že pijete krev a nesnášíte česnek?"

Loki překvapeně zamrkal. „Ne, nejsem upír," ujistil ji, naklonil se k ní blíž a nakrčil čelo. „Ale to neznamená, že bych si nedal čerstvou krev."

Dívenka se na něj chvíli zmateně koukala, jako by zvažovala, co vlastně řekl, než se rozesmála. „Líbíš se mi," oznámila mu, přehodila si jeden ze dvou světlých copů přes záda a natáhla pravou ruku před sebe. „Jsi vtipný. Ostatní dospělí jsou strašně nudní. Mimochodem, jmenuju se Muriel."

Sice nechápal, co na jeho odpovědi bylo vtipného – ostatně, původně doufal, že ji vyděsí a ona mu tak dá pokoj –, ale uchopil její drobnou ručku do své a pohlédl jí do očí. „Loki." Ihned poté dlaň zase stáhl.

„To je zvláštní jméno. Myslím, že se mi líbí." Poposedla si, upravila bleděmodré šaty a zakomíhala nohama. „Brzo už mi přijde dopis z Bradavic. Chodil jsi tam? Do jaké koleje jsi chodil?" Stáhla obočí a kousla se do rtu. „Nejsi ze Zmijozelu, že ne?"

Sotva se držel, aby se nerozesmál. Dcera hostitelky byla zvědavá, ale taky tak příjemně drzá, že mu to připomínalo sebe samého, když byl takto mladý. Vlastně mu ani moc nevadilo, že si ho vyhlédla k palbě otázek. Aspoň se při čekání na Albuse nenudil, neboť zatím neměl chuť navazovat nové známosti. „Nechodil jsem do Bradavic," odpověděl jí s pokrčením ramen. „Nejsem odsud."

„A kam teda?" dorážela dál. „Odkud jsi?"

„Chodil jsem do Kruvalu," oznámil jí a spiklenecky na ni mrkl. S Albusem se už před časem dohodli, že to bude nejjednodušší řešení. Bradavice zmínit nemohl, protože tam chodili téměř všichni a nebyl by problém zjistit, že lhal. „Ale už je to dlouho. Vypadám velmi mladě."

Muriel vytřeštila oči. „Jů," vydechla a celá se rozzářila. „Vážně se tam učí černá magie?"

Než Loki stihl odpovědět, přišla k nim mladá čarodějka s nazrzlou hřívou dlouhých vlnitých vlasů. „Muriel! Přestaň pana Odinsona obtěžovat a běž za matkou, hledá tě." Otočila se k bohu a nervózně se usmála. „Omluvte ji, je velmi zvědavá."