Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

40. kapitola

Příčná ulice, Londýn, Země, 17. května 2015

S úsměvem sledoval Tonyho, kterak má oči navrch hlavy. Mohl být zvyklý na jeho kouzla, ale to se nedalo srovnat s tím, co se odehrávalo v Příčné ulici. Proudily tu desítky kouzelníků v různých, místy pestrobarevných hábitech. Z různých obchůdků se ozývaly nabídky jako švábí očka – srpec za naběračku, sova za deset galeonů, rukavice z dračí kůže, věštěcké koule a další množství předmětů a přísad, které se běžně koupit nedaly.

„Vypadá to tu jako na maškarním plese," zamumlal Tony tiše a Loki zabublal smíchy. „Neříkej, že jsi tyhle noční košile nosil taky."

„Jen výjimečně," připustil Loki. „Dával jsem přednost černému plášti." Sám se zvědavě rozhlížel. V hlavě mu proběhlo několik obrazů stejné ulice, jak se měnila v průběhu časů. Jen málo zůstalo stejné, jako když ho sem vzal Albus poprvé. Pátral po známých domech a zjistil, že banka stojí stále na tom samém místě. „Zajímalo by mě, jestli mám v trezoru ještě nějaké peníze," zamumlal zamyšleně. Chtěl to zjistit. Pokynul Tonymu, aby ho následoval. „Nevyděs se, až tam vejdeme. Myslím, že skřety jsi ještě neviděl."

„Výborně," utrousil s povzdechem, ale poslušně kráčel vedle něj. O okamžik později už byli usazeni do křesel a jeden z mužíků sděloval Lokimu stav jeho konta. „To je úctyhodná suma, hádám," poznamenal poté, co bůh požádal o doprovod k trezoru a na chvilku se ocitli sami. „Sice nevím, kolik to dělá na dolary, ale když slyším miliony, tak vím, že je to dost."

„Vůbec nevím, kde jsem k nim přišel," hlesl Loki zamyšleně. „Hádám, že něco musely být úroky. Ale jinak? Nemám páru."

„Třeba ti něco odkázal Albus?" navrhl tiše a jemně ho pohladil po hřbetu dlaně.

Pokrčil rameny. „Možná." Mohl by si vyžádat detailní výpis, avšak nechtěl ho vidět. Jakékoliv informace o tom, kde jaké peníze vzal, by mu mohl narušit ozdravný proces. Stačilo mu vědět, kolik má.

„Můžeme," oslovil je další skřet a pobídl je, aby ho následovali bludištěm pod zemí ve vozíku s jednou lucernou. „Trezor číslo tři sta dvanáct."

Vystoupili a Loki instinktivně položil dlaň na začarované mříže. Ozvalo se několikeré cvakání, načež se jim odkryl vnitřek menší jeskyně, po jejímž obvodu byly police plné převážně knih. Uprostřed hromady zlata, která jim dosahovala přibližně k pasu, ležely na sametovém polštářku dvě hůlky. Natáhl ruku a přivolal si je. Usmál se. Držel v prstech svoji cedrovou hůlku a druhá patřila Albusovi. Pamatoval si ji ze svých snů. Opatrně je vrátil nazpátek. Už dávno nemusel kouzlení s klackem předstírat. A jim bylo takto spolu dobře. Sklonil se, nabral si hrst galeonů do kapsy a usmál se. „Zvu tě na večeři."

Tony zbledl. „Nejsem si jistý, jestli na to mám žaludek."

Loki významně mrkl a vedl ho zpět do vozíku. Trezor se za ním sám zapečetil. „Slibuju, že tam nebude žádné netopýří křídlo."

„To mě mělo uklidnit?" zabručel a trhl sebou, když uslyšel nelidský řev. „Co to bylo?" ptal se a nervózně se ošil.

„Drak," prozradil mu skřet s bezvýrazným obličejem. „Občas se nějaký utrhne ze řetězu, ale nebojte se, k nám se přes magické bariéry nedostane."

Tony k Lokimu vrhl prosebný pohled. „Já chci Chitauri," zaškemral.

Bůh naklonil hlavu na stranu. „A to je co?" tázal se zmateně.

„To jsou příšerky z videoher," vysvětlil nepřesvědčivě.

Mlčky na něj hleděl. Poznal, že mu neříká pravdu, ale neptal se. Byl si jistý, že se přeřekl a neopatrně mu sdělil něco z jejich společné minulosti. Nesnažil se v myšlenkách pátrat a zjistit, o co jde. Měl dost vjemů v přítomnosti, které se hlásily o slovo.

„Kratochvilné kouzelné kejkle," přečetl později Tony nápis nad nejbarevnější budovou v celé ulici. „To mě zajímá. Pojďme dovnitř."

„Proč ne?" souhlasil s úsměvem. Zdálo se mu, že se smrtelník oklepal z návštěvy skřetů a běžnější lidé jsou mu příjemnější. „V jednu dobu byl tenhle obchod otevřený jako jeden z mála. Uvnitř jsem nikdy nebyl."

Krámek byl přeplněný regály se spoustou zboží od záškoláckých zákusků, po zatmívací prášek, lektvary lásky a mudlovské karetní triky. Oba muži se procházeli uličkami, všímali si barevných předmětů a sem tam něco okomentovali.

„Mohu nějak pomoci?" zeptal se zrzavý mladý muž v bundě z dračí kůže.

Loki k němu zvedl zrak a zapotácel se.

„Sectumsemptra," zakouzlil pevnou rukou a viděl, jak muž s hrozivou maskou padá z koštěte. Aby ho mohl zabít, musel trefit i zrzka.

Nebylo pochyb, že se jednalo o něj. Chybějící ucho tomu bylo důkazem. Polkl. „Jen se díváme," odmítl ho milým hlasem, který se lehce chvěl. Zazubil se. „Sháním dárek pro otce. On... je blázen do mudlů, znáte to."

Prodavač se zasmál. „Aby ne, můj taťka je z nich taky celej pryč." Mávl na ně a vedl je uličkou. Loki záměrně ignoroval Tonyho zvědavé pohledy plné otázek. „Co karty, ty už má? Nebo tu mám gumový hůlky, jsou skvělý, když vám chce dát máma na frak. Nebo třeba speciální edici smrtijedských gumových kachniček?"

„Ty kachny se mu budou líbit," prohlásil Tony, který si všiml, jak se Lokiho oči plní zoufalstvím.

Bůh už další konverzaci nevnímal. Chladná hrůza jej obalila do svých spárů a prakticky se nechal vést a peníze z kapsy vyndal až na druhý pokus. Pamatoval si ten pocit, když mu to udělal. Ten příšerný strach, že ho druhý muž zabije. Tu bezmoc, protože mu musel ublížit, jinak by mu nezachránil život. Neustávající nervozitu z toho, že nesplní úkol, který mu někdo zadal. Netušil, kdo a jaký úkol mu dal. Cítil, že se mu nějakým způsobem podařilo splnit alespoň část. A uspokojení z toho, že se mu to podařilo, nepřišlo.

„Loki, co se děje?" Tony ho vyvedl ven, dovedl ho k nějakému zmrzlinářství a usadil ho do křesílka. Rychle pohlédl na nabídkový list a objednal jim dvě kávy se zmrzlinou, pak se obrátil zpět na boha. „Vypadáš, jako bys viděl mrtvolu. Co se stalo?"

„Všiml sis, že nemá ucho?" odpověděl otázkou. Zelené oči mu vyděšeně těkaly a rukama svíral područky křesílek tak, že mu zbělely klouby.

„Vždyť měl obě dvě," odporoval tiše. „Něco se ti zdálo –"¨

„Ne, nezdálo," zabručel a unaveně si přejel dlaní přes obličej. „Musela to být iluze pro mudly, proto jsi to neviděl. Tony," hlesl tiše, „já ho málem zabil, když byl ještě skoro dítě. Měl tehdy na sobě maskovací kouzlo, ale já ho prohlédl. Viděl jsem skutečnost, ale někdo jiný ne."

„Ale nezabil," uklidňoval ho, vzal mu dlaně do svých a usmál se. „Je to pryč. Je to vzpomínka. Nenech si s ní otrávit den."

Přikývl. Poděkoval za kávu, ochutnal zmrzlinu a vnímal, že z něj napětí pomaličku opadá. „Chci se vrátit domů."

„Letadlo bude na letišti za půl hodiny, to máme akorát."

„Výborně. To ti stihnu ukázat i to koště."

Ahojky. 

Po nějaké době tu máme zase skok do přítomnosti. jako docela to Lokimu nezávidím. Nejen, že přišel o část života, ale ještě na něj blikají drobnosti, které ho slušně matou. A já teda doufám, že i vás. A byl tu George. Je milé vědět, že jeho obchod stále prosperuje, že? Mějte se krásně, za dva týdny jsme tu zas. 

W.