Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

18. kapitola

Věnováno Veronissana.

Godrikův důl, Země, 23. prosince 1899

Albus se probudil s těžkou hlavou a malátnýma nohama. A, jak zjistil záhy poté, co se posadil, s poměrně bolavou těžkou hlavou. Podivil se, že má hábit pečlivě urovnaný vedle postele, ale pokrčil nad tím ramena. Potácivě přešel do kuchyně s plánem nalézt ve spíži lektvar na bolest hlavy a zaregistroval v ní boha, který seděl u stolu s hlavou položenou v dlaních. „Ehm, dobré ráno?" zamumlal a rozpačitě si uhladil vrabčí hnízdo.

Loki zdvihl kalný pohled. „Je dobré?" zeptal se a unaveně si protřel oči, potlačuje zívnutí po probděné noci, v níž střídavě myslel na polibek a odolával touze navštívit mladíka v ložnici, i kdyby jen měl sedět na zemi a pozorovat jeho spánek.

„Nejsem si jist," přiznal tiše. „Jak moc jsem vyváděl?" Dal se do pohybu, aby mohl dokončit svůj záměr a najít požadovanou lahvičku. Zároveň mávl hůlkou a nechal konvici vznést se na sporák, aby se uvařila voda na čaj.

„Úměrně svému věku, řekl bych," poznamenal bůh ztěžka a opřel se do židle. „Udělal jsem snídani. Řekl bych, že ti přijde vhod."

„Och, to je úžasné," zajásal a začervenal se. „Ale ty jsi host, o to bych se měl postarat já."

„Ano, já vím, že jsem úžasný," opáčil Loki s pokřiveným úsměvem, hodil po něm pátravým pohledem a zatímco Albus napůl zmizel ve spíži, mávl rukou. Nechal na stůl připlout pokrmy, které opatřil ohřívacím kouzlem a zvedl se, aby zalil čaj, neboť voda už byla vroucí. „Co všechno si pamatuješ?"

„Nic moc," přiznal neochotně. „To víno je silnější, než jsem čekal." Usadil se naproti bohu a zazubil se. „Promiň."

Loki se protáhl a napil se hotového čaje. „Za co přesně se mi omlouváš?"

„Nevím. Asi za cokoliv, co jsem ti řekl nebo udělal, aniž bych o tom věděl. Nebyl jsem to já." Nabral si na vidličku pořádnou porci míchaných vajec a dodal: „A taky díky. Za to, cos udělal i neudělal."

Zatvářil se pochybovačně. Ta poslední poznámka ho znejistila. „Jsi si jistý, že si nepamatuješ... nic?" hlesl a odhrnul si vlasy z obličeje.

Mladík se zadumal a zkřivil čelo soustředěním. „Možná –" Loki se dychtivě naklonil, „– ale to je hloupost." Rázně zavrtěl hlavou. „Musel to být nanejvýš podivný sen. Určitě jsme se nelíbali."

„Vskutku podivný sen," opáčil Loki dutě a nechal si pro sebe, že díky jeho magii mít žádné sny nemohl. Nuceně se usmál a sklopil pohled na vyšívaný ubrus před sebe. Nálada se mu zhoršila, posmutněl. Předchozího večera to tedy odhadl správně – za ten polibek opravdu mohla jen citová vyprahlost a alkohol. Žádná přitažlivost. Avšak předtím, když se koulovali... přece to napětí cítil, to se mu nezdálo! „Ale byl by to takový problém?" vypadlo z něj dřív, než se stihl zarazit.

„Jak to mám vědět?" řekl, když dožvýkal. „Byl to jen sen, pusť to z hlavy."

„Máš pravdu," souhlasil a byl na sebe pyšný, jak nezúčastněně to znělo. Postavil se a očima těkal všude po místnosti. Raději sledoval stůl, záclony v oknech, starodávnou kredenc a kuchyňskou linku, než aby se musel dívat na mladíka, jehož odpověď ho zasáhla více, než čekal. „Já... půjdu domů, jestli nemáš nic proti. Potřebuju si něco zařídit," zalhal, ve skutečnosti však potřeboval nějaký čas na vstřebání faktu, že o něj Albus nemá zájem.

„Nic jsi nejedl," upozornil ho, odkládaje vidličku. „Neříkej, že jsi čekal, že to všechno sním sám."

„Nemám hlad," sdělil a při pomyšlení, že by do sebe měl nacpat jediné sousto, se mu udělalo nevolno.

Albus odstrčil židli a přišel k němu na půl kroku. Položil mu ruku na rameno, počkal, až se na něj Loki podívá a naklonil hlavu. „Stalo se něco?"

Vehementně zavrtěl hlavou, až se mu vlasy rozhoupaly okolo tváře. „Nic, co by?" vypustil z úst další lež. „Prostě potřebuju domů. Zvládneš to tu chvíli beze mě, ne?"

„Ale později přijdeš?" ujišťoval se a naléhavě mu stiskl rameno. „Musíme trénovat, přece," dodal, když bůh neodpovídal a jen tupě hleděl před sebe.

„Jistě. Musíme trénovat." Opatrně sundal ruku ze svého ramene a otočil se tak rychle, až málem vrazil do židle.

Do svého domu na druhém konci vesnice prakticky doběhl s kabátem rozepnutým a zelenou šálou rozevlátou. Aniž by se zabýval jejich věšením, shodil je za dveřmi na zem a několika kroky se přesunul na pohovku, kam se zhroutil do klubíčka a objal polštář. Cítil, jako by mu někdo do hrudi zapíchl hák, kterým se snažil vytáhnout část jeho nitra ven. Bolelo to, jak se otáčel v ráně, snaže se udělat co největší spoušť. Ale bolet to přece nemělo. Snažil se držet odstup. Nedovolil, aby se mu ten mladý smrtelník zavrtal pod bledou kůži. Vždyť to nebylo poprvé, co o něj někdo neměl zájem – ačkoliv se to často nestávalo –, tak proč ho to tak vzalo?

Vyrazil ze sebe frustrované zavrčení a zabořil nos do polštáře. Nadával si, že té nijaké puse přikládal větší význam, i když věděl, že žádný není. Přesto si nemohl pomoci, ten krátký dotek rtů byl tak spalující, že se mu zhoupl podbřišek pokaždé, když si ho připomněl. Navíc ho užírala nejistota, neboť se mladík občas chovat tak, jako by cítil alespoň něco podobného jako on. Jenže on přece neměl nic cítit, u kořenů Yggdrasilu! Nechtěl nic cítit. Přál si být k Albusově osobnímu kouzlu imunní. Tak proč měl pocit, že se jeho vnitřní rovnováha hroutí s každou další vteřinou, co byl v jeho přítomnosti?

Zatoužil si s někým promluvit. Potřeboval slyšet, že se má vrátit nohama na zem a přestat přemýšlet nad nereálnými tužbami, které ho akorát postupně zničí. Ale i když si to řekl nahlas, nebylo to nic platné. Jenže za kým jít? Na Ásgardu byli všichni momentálně zaneprázdnění a ani se moc necítil na případné pošklebování – byť v přátelském duchu – od svých spolubojovníků nebo od bratra. Na Zemi však nikoho jiného, kromě Albuse, neznal tak, aby se s nimi o tom mohl bavit. Všichni lidé, které zde znal, už zemřeli, asi vyjma jednoho alchymisty, pakliže ho tedy už život neomrzel. Jenže pokud si Nicholas Flamel stále vyráběl elixír mládí a stále žil, tak by mu bylo okolo šesti set let a Loki si nějak nedokázal představit, že by se svěřoval se svými problémy zrovna jemu.

S povzdechem se položil na záda, zatočil s hůlkou vytaženou z kapsy v prstech a zamířil na strop. Soustředil se na zlatou záři, která vyšlehla z její špičky, a uhladil ošklivou omítku. Pousmál se. Sice netušil, jaké slovní zaklínadlo by měl použít, ale i takto aspoň trochu splňoval potřebnou iluzi. Oprava stropu však jeho dilema neřešila, proto nechal klesnout ruku s hůlkou a kousal se do rtu ve snaze přijít na něco, co by mu situaci ulehčilo.

Možná by nebylo od věci nalézt nové přátele. Sice mu bohatě stačil Albus, ale na druhou stranu... I trocha nedostupnosti by mu mohla posloužit. Ale kde je najít?