Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

1. kapitola

Na malou chvilku zůstal zamyšleně zírat na runový symbol, jenž zůstal na zemi poté, co Heimdall uzavřel Bifröst, než se loudavým krokem vydal zpátky ke kašně. Uvažoval, zda se nezachoval příliš impulsivně. Přece jen, kromě názvu vesnice neměl ani minimální tušení o tom, kde vlastně je. Neznal místní zvyky, nevěděl, zda se domluví svým jazykem, ani jestli vůbec sežene nějaké místo na spaní. Jisté bylo jen jedno – v této malebné vísce se dala cítit magie a nebylo jí málo. Kdyby se soustředil, mohl by vidět její šlahouny, jež se kroutily okolo domů, obepínaly stromy a rostliny a jistě proudila z valné většiny obyvatel, jestli ne ze všech. Alespoň, že temnota už byla pryč.

Nemohl říci, že by se jí bál, ale dobrý pocit z ní neměl. Otřásl se, když se mu připomněl ten těžký tlak na prsou, jenž zabraňoval jeho plicím naplnit kapacitu a pořádně se nadechnout. Zvláštní bylo, že sálala z toho blonďatého mladíka s různobarevnýma očima. Podle odhadu mu mohlo být okolo sedmnácti, pokud se věk na Midgardu počítal stále stejně. Vlastně nevypadal o moc starší než on sám, avšak jeho vlastní narozeniny už přesáhly devítisté oslavy. Ten pohled však Lokiho nenechal na pochybách – možná byl velmi mladý, avšak taktéž neobyčejně nebezpečný.

Za tou pohlednou tváří se skrývala prudká inteligence a síla, protkaná takovou nenávistí, až ho to překvapilo. Dokázal si představit, že se mnoho lidí muselo krčit, už když se setkali. A intuice mu říkala, že se neviděli naposledy, v této chvíli to však nebylo důležité. Sotva se vrátil ke kašně, chtě se o ni opět opřít a čekat, dveře se znovu rozletěly. Z nich málem vypadl další mladík, jenž se ve chvíli, kdy nabral rovnováhu, začal zběsile rozhlížet.

Loki sotva potlačil uchechtnutí, když si všiml, co má na sobě. Pruhované kalhoty doplňovala blůza, kterou by si spíše dokázal představit na lady Sif než na jakémkoliv muži (ačkoliv Sif by mu za to kvantum volánků nejspíše dala minimálně pěstí do břicha) a rozepnutý svetr měl tak křiklavý odstín oranžové, až z toho měl málem mžitky před očima. Posměch mu však zamrzl na rtech ve chvíli, kdy si v jeho uslzených, pomněnkově modrých očích všiml takového zoufalství, že sám málem zakolísal.

„Gellerte!" zavolal zničeně mladík, jenž se zdál svírán touhou rozběhnout se do všech světových stran najednou. „Vrať se!" Otáčel se dokola, v ruce držel jakýsi kousek klacku. „Kde jsi?" zašeptal zlomeně, sklopil hlavu a vzlykl, než ho něco napadlo. Otočil se na patě, zřejmě chtěl někam vyrazit.

„Je pryč," promluvil Loki tiše neutrálním hlasem. 

Chlapec zamrzl v polovině kroku, obezřetně obrátil hlavu, než ji následovalo tělo. Ruku s proutkem měl napřaženou před sebe, v očích podivný lesk. „A ty jsi kdo?" Zavrčení se ztratilo v dalším vzlyku. „Co tu děláš a jak víš, koho hledám?"

Bůh pokrčil rameny. „Náhodný kolemjdoucí, řekl bych. Doufal jsem, že bych tu mohl najít nějaké místo k ubytování." Tvář mu zvážněla, obočí se svraštilo. „Slyšel jsem křik. Můžu nějak pomoci?"

„Nestarej se," hlesl, utřel si nos do rukávu a sevřel proutek pevněji, až mu zbělely klouby. „Nemysli si, že ti skočím na historku, že jsi tady úplnou náhodou. Kde je Gellert?"

Pohodil hlavou směrem, v němž spatřil plavovlasého mladíka odejít. „Zmizel tamhle za roh, pak se ozvala rána a byl pryč. Zřejmě se teleportoval někam jinam."

Zúžil oči. „Je zajímavé, jak bezstarostně mluvíš o přemístění, i když podivným slovem, ale vůbec netasíš svou hůlku, i když já na tebe mířím." Tvář se mu stáhla do zarputilého šklebu, v němž už nebylo po slzách ani památky, ale přesto ty modré oči překypovaly potlačovanými emocemi, jež Lokiho fascinovaly.

Věděl, že by stačil jediný dotek, aby zjistil všechno. Jen na okamžik se dotknout, ponořit se do vzpomínek pohledného mladíka, skoro ještě chlapce, zjistit, odkud se bere ta bolest a trápení, jež z pomněnkových duhovek sálaly jako modrý plamen. Ruce ho téměř svrběly, jak to toužil udělat. Nebyl by to žádný problém, co by tak mladý chlapec zmohl proti bohu? Ale nechtěl to tak. Zničehonic se přistihl, že touží po tom, aby získal jeho důvěru. A byl si jist, že ji bude mít, ačkoliv to možná nebude lehké. Avšak co bylo lehké? Všeotec ho sem poslal s nějakým záměrem, takže ta cesta nemohla být jednoduchá.

„No?" připomněl se mladík, rukou udělal pohyb, jako by měl meč a chtěl naznačit bodnutí. Zároveň těkal pohledem po okolí, aniž by z něj spustil oči, snad proto, aby našel toho, koho hledal.

„Na co by mi byla hůlka? To je ten směšný proutek, co máš v ruce? Co to dělá, proměníš to v kopí a tím na mě zaútočíš?" zeptal se místo odpovědi zvědavě.

„Žertuješ?" tázal se ohromeně a na malý okamžik jeho paže zakolísala. Hned se však vzpamatoval. „CO jsi zač?" vykřikl téměř nepříčetně, až z hůlky vyletěla sprška zelených jisker.

Loki se naklonil blíž, ale opírat o kašnu se nepřestal. „Zajímavé. Umí to ještě něco?"

„Ano, umí," zavrčel a v očích se mu zablesklo. „Jestli mi okamžitě neřekneš, kdo jsi a co tu děláš, tak poznáš, co všechno to umí. Zdržuješ mě. Nemám čas na bezvýznamné tlachání, musím najít přítele..." Poslední slova zněla spíše jako prosba, ale boha nenapadlo, o co by měl prosit.

„Říkal jsem ti, že už je pryč. Ale chápu, že mi nevěříš," odpověděl ledabyle a pak se usmál. Vysekl mírnou úklonu, na zlomek vteřiny se soustředil a kolem něj se zamihotalo smaragdové světlo. Obyčejná černá tunika se změnila ve složitý kožený oblek se zlatými prvky a zeleným pláštěm. „Jsem Loki Odinson," prohlásil poněkud teatrálně, jakmile se narovnal v celé své výšce, sleduje, jak druhý mladík polkl. „Pocházím z Ásgardu. Jistě jsi o mně slyšel, smrtelníku?"

Ruka s hůlkou klesla, zornice se rozšířily. „Nečekáš, že ti na to skočím, že ne? Loki z Ásgardu je jen mudlovská pověst."

„Připouštím, že slovo mudlovská slyším poprvé a nevím s určitostí, co by mělo znamenat," řekl Loki s potřesením hlavy, „nicméně tě ujišťuji, že jsem tak skutečný, jak vypadám." Vykročil k němu, v duchu ocenil, že mladík neuhnul, jen tu hůlku opět namířil v jakémsi výhružném gestu. Napřáhl pravou ruku. „Nejsem si jist, jaký je zde protokol pro seznamování, ale když jsem pobýval na Midgardu dříve, podání ruky se používalo běžně." Chlapec váhal, Loki povytáhl obočí. „A odmítnutí bývala neslušnost. Pokud se zvyky změnily, prosím, buď tak laskav a informuj mne."

„Nezměnily." Zdálo se, že bojuje sám se sebou a Loki by dal cokoliv, aby věděl, co se mu honí hlavou. Nakonec jedním rychlým pohybem schoval hůlku do rukávu a ruku přijal. „Jmenuji se –"

„Albusi!" Dveře se třeskotem rozletěly a z nich vyběhl chlapec, o něco mladší než mladík, co se snažil představit. Byl mu tak podobný, že Loki ani na okamžik nepochyboval o tom, že se jedná o bratra. „Jak můžeš jen tak odejít? Nechat nás tam – kdo to je?" Tasil hůlku, namířil na Lokiho, jakmile si ho všiml. „Kde je ten hajzl? Co s tím má společnýho tenhle –" sjel boha pohledem od hlavy až po špičky vysokých bot, „– podivín?"

Albus po bohu vrhl uštvaný pohled, bratra ignoroval. „Když půjdeš ulicí až na konec, nalezneš hostinec. Tam se můžeš ubytovat." Otočil se za sebe. „Jdi domů, Abe. Hned se vrátím. A schovej hůlku!"

Vypěnil. „Jdeš hned! Co si, u Merlina, myslíš? Grindelwald zmizel a –"

„To stačí," okřikl ho a strčil mu do ramene. „Jdeme domů. Máme co dělat," dodal zlomeně, naposledy se ohlédl po Lokim a v očích mu znovu zářila bolest.

„Můžeme si promluvit později?" zeptal se bůh tiše.

„Možná. Pošlu ti sovu, když budu mít možnost." Zavřel za sebou, nechal ho stát před dveřmi, aniž by mu vysvětlil, co myslel tím posíláním sov.

Loki pokrčil ramena, změnil oděv zpět a pomalu zadumaně vykročil směrem, který mu Albus naznačil.