Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

27. kapitola

Věnováno Viki9988

Albus přišel s kamenným výrazem později odpoledne. Loki si všiml, že má pod očima temné stíny a uhýbá pohledem. Nijak to však nekomentoval. Rozhodl se počkat, až s rozhovorem začne sám.

„Tak dnes omračování," řekl mladík stroze a přitáhl si zelený hábit úžeji k tělu. „Jestli nemáš nic proti, přemístím nás někam na louku."

„Dobře," odpověděl stejně bezvýrazně.

S povzdechem se nechal chytit za zápěstí a o okamžik později se rozhlížel po travnatém údolí kolem dokola krytém vysokými skalisky. Různě velké valouny byly roztroušeny i v údolí, ale Albus našel jedno místo, kde měli dost místa, aniž by museli o nějaký zakopnout nebo ho obcházet. Díky kamenům zde ani nefoukal čerstvý vítr, nepotřebný plášť tedy shodil na zem a vyčkávavě hleděl na smrtelníka, který se snažil tvářit nezúčastněně, ale moc mu to nešlo.

„Přemýšlel jsem, jak to udělat," promluvil Albus, aniž by na boha pohlédl, a sáhl do kapsy. Vytáhl malou sošku a dvě krabičky s čokoládovými žabkami. „Upřímně se necítím na to, abys mě omračoval, navíc si nějak nedokážu představit, jak bych u toho sledoval, že kouzlo vypadá tak, jak má."

„To zní rozumně," poukázal Loki a přešlápl.

„Engorgio," zakouzlil mladík a soška, již držel v ruce, se zvětšila do výšky průměrného muže. „Je to speciální cvičební figurína. Umíš někoho omráčit sám od sebe?"

Loki přikývl. „Ano."

„Fajn. Takhle by to mělo vypadat. Mdloby na tebe!" předvedl a figurína odlétla několik metrů daleko po zásahu červeným paprskem. „Teď ty." Lokimu stačilo několik pokusů, při nichž hlavně musel správně odhadnout odstín červeného paprsku, než Albus, který celou dobu ukusoval čokoládovou žabku a nemluvil, pokud se to netýkalo opravy kouzla, uznal, že se mu podařilo. „Dobře, tak teď –"

„Albusi," přerušil ho Loki, kterému už docházela trpělivost. Atmosféra mezi nimi mu připadala odporná, a kdyby tušil, že bude taková, radši by zůstal doma.

„Co?" vyštěkl a konečně se na něj podíval.

Loki mírně zakolísal. Albus se tvářil jako štvané zvíře a v očích mu mohl vidět lítost, bolest, ale i strach smíchaný s něčím, co nedokázal poznat. „Pojď se na chvíli posadit," navrhl a ukázal na zem. Ve snaze na něj alespoň trochu zapůsobit zamával hůlkou, vyslovil formuli a přeměnil svůj plášť na kostkovanou deku v odstínech černé a stříbrné.

„Měli bychom trénovat," nesouhlasil Albus a zamračil se.

„To počká. Trvám na tom," řekl ostřeji, než původně chtěl, ale mělo to kýžený výsledek.

Albus se posadil na krajíček deky, zkřížil nohy pod sebou a ruce položil do klína. „Jsi unavený, nebo co?"

Loki si povzdechl a na chvíli zapřemýšlel, že s ním zatřese. Místo toho se mírně usmál. „To spíš ty. Ale kvůli tomu přestávku nechci. Jsi naštvaný, ale nejspíš ještě nenadešel čas k tomu, abys mi řekl důvod. Tak mi řekni něco jiného."

Nakrčil nos. „A co to má být?"

„Můžeš začít tím, že mi sdělíš, proč jsi tak moc nechtěl, abych šel s tebou," navrhl mu.

Albus se ošil a chvíli mlčel, dívaje se na vzor deky, než tiše odpověděl: „Chtěl jsem... teda nechtěl jsem... abys musel snášet mozkomory."

„Vím, že hlídají Azkaban, ale nevysvětlils mi, co jsou zač."

Otřásl se a ukousl si další kousek žabky. „Oni jsou... strašní," hlesl, v hlase zděšení a odpor. „Jsou to... přízraky, které z tebe dokáží vysát i tu nejposlednější šťastnou myšlenku. Tam, kde jsou, je zima a chlad, který se ti zavrtá až na dno duše a živí se tvým zoufalstvím. Vytahují na povrch nejhorší vzpomínky a ty krásné zničí." Škubl rukou s žabkou. „Čokoláda navrací ztracenou životní sílu. Nenabídl jsem ti, protože i když jsem těch žabek snědl pět, mám pořád pocit, že jich není dost."

„Máš moc špatných vzpomínek," vydechl Loki soucitně.

„Pořád dokola se mi přehrávala před očima smrt Ariany. Nechtěl jsem, abys mě tak viděl a nechtěl jsem, abys pod jejich útokem snášel to, co já," zamumlal a unaveným pohybem si přejel dlaní po tváři. „A když jsem tě tam pak zahlédl, byl jsem pořád ještě v mizerné náladě, proto jsem na tebe vyjel. Promiň."

Loki nakrčil čelo a potřásl hlavou. „Ta mizerná nálada ale nevysvětluje, proč jsi na mě –"

Albus rozhodil rukama. „Prostě mě to vykolejilo!" vykřikl a náhle vypadal, jako když je sám zděšený tím, co vypustil z úst. „Tvrdils, že nikoho na Ásgardu nemáš," pokračoval už mírnějším hlasem, přesto v něm Loki zaslechl obvinění. „Lhal jsi."

„Nelhal jsem ti. Nemám žádný vztah," opáčil prkenně. „Ale i kdybych měl, nevím, proč by ti to mělo vadit," řekl suše a v očích se mu zablesklo.

„Takže jsem slepý? Snažíš se mi naznačit, že jsem viděl něco jiného?"

„Ne, slepý rozhodně nejsi." 

„Ale pokud nemáš vztah..." přemýšlel nahlas a poslední poznámku evidentně přeslechl. Rozšířil oči.

Loki mlčel a jen chladně pozoroval mladíka před sebou. Opět pocítil touhu s ním zatřást. Rozhovor se mu vůbec nelíbil. Neměl důvod se mu zpovídat z ničeho, navíc ani nebylo z čeho. Nebyli partneři, Albus neměl právo mu cokoliv vyčítat. Rozhodl se ho popíchnout. Viděl, jak zuřivě přemýšlí a docházejí mu určité souvislosti. V duchu zavrtěl hlavou nad jeho naivitou, ale pak si připomněl, že mu je teprve osmnáct a není se tedy čemu divit. Nejspíš nastal čas mu trochu rozšířit obzory.

„Nemyslíš, že se dá devět set let vydržet bez sexu, že ne?" zeptal se a spokojeně zaznamenal, jak mladík zrudl. „Po nějaké době už tě nebaví ani druhá ruka, protože to přestává být jako od někoho jiného, tak –"

„Dobře, stačí!" zarazil ho spěšně Albus a nepřítomně sevřel prsty okolo lemu hábitu. „Nechci to vědět."

Bůh se vsedě narovnal. I když se tvářil poměrně uvolněně, přesto se smrtelník o něco víc schoulil. „Pokud jsi dost starý na to, abys mi vyčítal něco, k čemu nemáš právo, jsi dost starý i na vyslechnutí odpovědi. Pokud něco nechceš vědět, nemluv o tom," upozornil ho tvrdě. „Myslím, že bude lepší, když se vrátíme domů a kouzlení necháme na dobu, kdy budeš natolik vyrovnaný, abys zvládl moji přítomnost." Zdvihl se na nohy, založil si ruce na hrudi a čekal.

Albus se neohrabaně postavil. Vytáhl hůlku, dvěma zašeptanými kouzly zmenšil figurínu a přeměnil deku zpět na plášť. Poté se se zahanbeným výrazem obrátil k Lokimu, aby mu plášť podal. „Nechtěl jsem tě urazit."

„Přesto se ti to opět podařilo." Povzdechl si a zjemnil pohled. „Možná by sis měl ujasnit, co vlastně chceš."

„Jak to myslíš?"

„Jsi chytrý mladý muž. Jistě na něco přijdeš." Natáhl ruku před sebe. „Můžeš nás vzít domů, prosím?"

Místo odpovědi jen přikývl, sevřel jeho dlaň a přemístil je na okraj Godrikova dolu, odkud museli pěšky. Chtěl Lokiho pustit, ale ten jeho paži sevřel pevněji. Vrhl na něj tázavý pohled.

„Albusi, podívej... Takhle to nemůže fungovat. Chováš se jako žárlivá žena, která je navíc až nemožně naivní. Jestli k tomu máš nějaký důvod, možná by bylo načase mi ho říct. Ne teď," zarazil ho, vida, jak se rozhořčeně nadechuje. „Dnešek byl náročný. Vyspi se. Udělej něco, co tě odvede od myšlenek na otce a sestru. Přemýšlej," naklonil se k němu blíž a pohled mu opět ztvrdl, „ale nevybíjej si svou frustraci na mně." Prudce se odtáhl a rychle vykročil pryč od něj.

Cítil vztek, ale přesto se usmíval. Pokud si Albusovy reakce vykládal správně, o čemž byl teď už víceméně přesvědčený, možná se přece jen dočká sladké odměny za tak zkoušenou trpělivost.