Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

41. kapitola

Ásgard, 10. července 1900

„Docela se zlepšují, ne?" poznamenal Fandral a usadil se na položenou kládu u ohniště vedle Lokiho.

Bůh, který pozoroval Albuse a Aberfortha, jak se pod dohledem Hoguna a Sif snaží střílet z luku, zavrtěl hlavou. Albus zrovna vystřelil a minul terč o dobrou délku paže. „Ne, nemyslím si," odpověděl beze stopy posměchu. „Ale Aberforthovi to jde o něco lépe. Možná je to dobře."

„Proč?" zajímal se a zaměřil se na mladšího smrtelníka. Ten akorát trefil okraj terče.

„Protože pokud bude aspoň v něčem lepší než jeho starší bratr, mohlo by to prolomit aspoň částečně tu jejich zbytečnou nevraživost," vysvětlil a usmál se na Albuse, když se otočil a vyhledal jeho pohled. Všiml si zamračení vyslané směrem k Fandralovi a v duchu se tetelil. Líbilo se mu, že mladík žárlil, přestože neměl důvod a on se snažil mu ani žádné nedávat.

Rytíř si taktéž všiml a zazubil se na smrtelníka, čímž ho poslal do zatvrzelého tréninku bez dalšího otáčení. „Já si to nemyslím, Loki," řekl vážně. „Možná to Abemu zvedne sebevědomí, ale to je tak všechno. Jsou prostě věci, které nedokážeš změnit, ani kdyby ses postavil na hlavu. Pokud mezi nimi má dojít k nějakému porozumění, musí to začít u nich."

„To já přece vím," odvětil netrpělivě a pohlédl mu do očí. „Ale každá další věc, ve které bude Albus lepší, ho srazí do větší hloubky." Odvrátil se, vzal do ruky klacík a nehty začal odlupovat kůru. „Není snadné vyrůstat ve stínu bratra."

„To víš ze všech nejlíp," souhlasil a mírně do něj šťouchl ramenem. „Naštěstí ty s Thorem nemáš problémy, kromě občasných hádek, které se nevyhnou žádným sourozencům."

„Děláš, jako bys snad nějaké měl," odfrkl, ale jeho domněnku nevyvracel.

„Vy všichni jste jak moje rodina. To se nepočítá?" ptal se s nevinným úsměvem.

Loki na něj upřel pohled. „Bereš mě snad jako mladšího bratra?"

Pokrčil rameny. „No, teď už musím, když sis našel zajíčka. Ale my se přece nehádáme. To jsou zbytečně ztracené chvíle, které se dají trávit jinak," popíchl ho a Lokimu zrůžověly tváře. „Kam jste vůbec pokročili?" ptal se zvědavě. „Už jste dál, doufám? Chci všechno vědět."

Povzdechl si a vrátil oči na větvičku. „Copak bylo kdy? Napřed se museli naučit jezdit na koni. Já si dodnes pamatuju, jak mě bolel zadek, když jsem se to učil já."

Fandral si promnul upravenou bradku a pokýval hlavou. „Pravda, asi by neocenil, kdyby ho bolel ještě zevnitř... Au!" zasmál se a mnul si rameno, do kterého ho Loki uhodil. „Snad jsem toho tak moc neřekl."

„Prostě o tom nemluv, když tě můžou slyšet," sykl Loki a vrátil na obličej úsměv. Bylo jasné, že se kouzelníci na rytířovo zvolání otočí. A nejen oni, i Sif s Hogunem se na ně zaměřili. Luskl prsty a nechal naskládané dřevo, aby se přiložilo na oheň. Sprška jisker zřejmě ostatní uchlácholila a vrátili se ke střelbě.

„Ale neříkej, že bys nechtěl," dorážel rytíř dál. „Sluší k tobě. Sice není tak hezký jako já, ale stál by za hřích, to zas ano."

„Jsi nemožný," vydechl útrpně, ale přikývl. „Jistěže bych rád. Ale nechci ho vyděsit."

„Loki," oslovil ho a propálil pohledem. „Je do tebe blázen. Proč by se měl děsit? A zrovna tebe? Neznám nikoho, kdo by byl pozorný jako ty. Navíc máš několik staletí zkušeností. Prostě ho pomiluj a nemysli na nic dalšího."

Bůh byl naštěstí ušetřený odpovědi. Na jejich mýtinu, na níž měli postaveno několik stanů, dorazili Thor s Volstaggem a oba na ramenou nesli kance. Fandralova slova mu však zněla v hlavě dál. Možná měl pravdu. Třeba opravdu cítil obavy zbytečně. Vnímal náklonnost smrtelníka tak jasně, jako kdyby je spoutávalo silné lano. To přece chtěl. A společným splynutím by se jednotlivá vlákna mohla spojit a zpevnit. Proč s tím tak otálel? Chtěl mu dát prostor. Nechat to na něm. Avšak Albus byl velmi stydlivý, pokud neměl v sobě alkohol. Možná se bál učinit další krok. A pokud by ho neudělal Loki za něj, mohli by s v tomto bodě točit velmi dlouho.

Zvedl se na nohy, protáhl se a poplácal bratra po rameni, dávaje mu tak najevo uznání, jaký úlovek donesli. Přešel za Albusem, postavil se těsně za něj a chytil ho za ruce, v nichž držel luk. „Pomůžu ti," zašeptal mu do ucha a usmál se, jakmile se na něj zády natiskl. „Levou nohu víc dopředu," přikázal a svými stehny mu naznačil, kam až ji má postavil. „Levou ruku natáhni, mírně ji v lokti ohni a drž," pokračoval a společně s ním chytil lučiště. Uchopil tětivu společně s ním a natáhl ji se šípem k jeho obličeji. „Dýchej. Natahuj tětivu luku třemi prsty a vsuň šíp mezi první dva. A tětivu natahuj také ramenem. Nemusíš táhnout za šíp, soustřeďuj se jenom na to, abys zadržoval tětivu. Šíp se postará sám o sebe. Vytěsni všechno ostatní a soustřeď se jen na střed," instruoval ho tiše. Vnímal, jak se jejich těla sladila ve společném nádechu a výdechu. „Vystřel."

Albus poslechl a vzápětí se rozzářil. „Já se trefil," zajásal a natočil se k bohu pro polibek. Jako by zapomněl, že nejsou sami a že Aberforth stojí jen pár kroků od nich.

„Šikovný chlapec," pochválil ho a koutkem oka zaregistroval, jak se druhý kouzelník znechuceně odvrací. V duchu si povzdechl. Uvědomoval si, že v rámci udržení klidu by se měl držet zpátky, ale nechtěl si vzít možnost se Albuse dotýkat a sem tam se s ním políbit. Pokud to Aberforth nechtěl či nedokázal akceptovat, bude to těžké, ale v tomto nehodlal ustupovat, pokud by si to nepřál sám Albus.

Znovu objal mladíka zezadu, políbil ho na šiji a zavrněl: „Pokračuj."

Albus se pokusil zamířit, ale třásly se mu ruce. „To nejde."

„Proč by to nešlo?" ptal se a svými rty mu na krk vysílal jemné vibrace.

„Rozptyluješ mě," hlesl ublíženě.

Loki se nebezpečně usmál a nosem se otřel o ušní lalůček. „Ale nepovídej. Ještě jsem ani nezačal. A když chceš střílet, musíš umět vytěsnit všechno ostatní. I kdybych tě lechtal, tebe to nesmí rozhodit. Musíš existovat jen ty a tvůj cíl."

Albus se v jeho pažích narovnal, sklonil luk a otočil se k němu s ustaraným výrazem. „Tak to doufám, že na tom nebude nikdy záviset náš život, protože ti garantuju, že oba umřeme."