Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

7. kapitola

Věnováno jajafilm.

„Poslouchám," pronesl Loki upjatě, posadil se na zídku se zády rovnými jako pravítko a s kamennou tváří hleděl před sebe. Vnímal, jak se Albus neklidně - nebo možná nepohodlím - zavrtěl, než si povzdychl, a pomyslel si, že dobře mu tak. On sám byl všechno jen ne klidný, takže pokud byli nervózní oba, pocítil lehký nádech uspokojení. Nemohl přijít na nic, co by udělal špatně natolik, že by si mladík přál, aby zmizel. Snažil se, choval se mile, nabídl mu pomocnou ruku, vysvětlil mu své pohnutky. Hovořil k němu téměř upřímně, a to se snad cenilo, ne? Hlava mu chtěla prasknout nad myšlenkami, jež se mu v ní honily. Nebo snad poznal, že mu nesdělil jednu maličkost - že se mu líbí? O tom silně pochyboval. Chlapec se zdál tak zdrcený žalem, že si jistě nevšiml ničeho tak triviálního, navíc to nedával nijak najevo. Tak co v tom mohlo být?

„Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, že bych tě chtěl odsud vyhazovat," začal Albus mluvit a mnul si u toho kořen poněkud křivého nosu. Lokimu se zdálo, že se mu takto k obličeji hodí mnohem lépe, ale nechal si to pro sebe. Rozhodně však vypadal mužněji. „Koneckonců nikoho neohrožuješ, takže -"

„K věci, prosím," zarazil ho. Neměl chuť poslouchat omáčku okolo, která ho jen oddalovala od toho, co chtěl skutečně slyšet, ačkoliv se podvědomě vysvětlení obával. Ani si nebyl příliš jist, proč si z toho dělá tak těžkou hlavu - po těch několika dnech se stále ještě neznali, o nějaké důvěře nemohla být řeč, natož o přátelství, ale on zjišťoval, že mu velmi záleží na tom, aby ho ten mladý smrtelník přijal. V hloubi duše cítil, že ho k němu něco táhne. Bylo to jako provaz, jehož jednotlivá vlákna sílila a proplétala se hlouběji a pevněji pokaždé, když s ním byl v dostatečné blízkosti. Toužil to lano splést tak dokonale, aby je nešlo nikdy přetrhnout nebo přeřezat. Avšak frustrovalo ho, že to nedokáže racionálně vysvětlit tak, aby mu Albus uvěřil a především vyšel vstříc.

„Prostě je to divné," zahučel mladík a žmoulal v prstech lem proužkovaného saka v lahvově zelené barvě. „Zjevil ses tu naprosto nečekaně, seděl jsi před mým domem zrovna ve chvíli, kdy se stalo... neštěstí." Poslední slova se ztrácela v chraptivém šepotu, takže bůh musel napínat uši, aby ho vůbec slyšel. „Gellert se tu zjevil taky zničehonic. Najednou přijel k Bathildě, seznámil se se mnou... A z velkých plánů sešlo, má malá sestra umřela." Otočil se k němu, pomněnkové oči plné slz. „Matka zemřela nedávno, otec je v Azkabanu, bratr mi vyčítá všechno, i špatné počasí. Nemůžeš se divit, že jsem skeptický vůči cizinci, co se vydává za boha a zcela příhodně se objevil ve chvíli, kdy Gellert odešel, a Ariana zemřela."

Loki vytušil, že je za tím mnohem více. Bylo mu nad slunce jasné, že mu mladík řekl jen velmi stručný výtah toho, co se mu skutečně honilo hlavou, ale prozatím na něj nechtěl naléhat. Místo toho se zeptal: „Gellert byl tvůj dobrý přítel?"

Albus se odvrátil. „Myslel jsem, že ano."

„Musela to být pro tebe rána, když odešel ve chvíli, kdy jsi ho potřeboval nejvíce," pronesl zamyšleně.

Pokud byli dobří přátelé, nedokázal pochopit, proč mu nebyl oporou na pohřbu. Na druhou stranu se příliš nedivil. Ten světlovlasý chlapec měl v sobě temnotu, jež ho zcela polapila, nebo alespoň skoro úplně. A něčím musel Albusovi učarovat natolik, že to neviděl, případně ignoroval. Každopádně už o něco lépe chápal, proč si drží takový odstup. Bylo pravdou, že to skutečně nevypadalo jako náhoda, že se tu Loki objevil zrovna v té chvíli. A protože znal svého otce, věděl, že náhoda to nebyla. Napadla ho hrůzná myšlenka - že by snad Gellert byl tím, kdo měl prsty v Arianině smrti? Už už otvíral ústa, aby se na to dotázal, na poslední chvíli si to rozmyslel.

Položil mu ruku na rameno. Ucítil, jak sebou škubl, ale dlaň mu nesetřásl. „Máš pravdu, zní to skutečně všechno divně," řekl uklidňujícím hlasem. „Asi bych byl také obezřetný. Nicméně, já nemám v úmyslu ti nikterak ublížit nebo se vypařit ve chvíli, kdy se ukáže nějaký problém." Rukou zarazil Albusovy protesty. „Chci si tu najít dům a zkusit tu žít. Pokud zde budu mít přítele," významně se na něj podíval, „bude pro mne jednodušší. A pokud ne..." Pokrčil rameny. „Bude to těžší, avšak ne nemožné," hovořil podmanivým hlasem beze stopy falše a vpíjel se do modrých duhovek od chvíle, kdy se k němu mladík otočil zpět. Fascinovala ho ta barva natolik, že do ní nemohl přestat hledět, jakmile k tomu měl příležitost. A zřejmě to mělo požadovaný účinek, neboť se mladík pod jeho slovy a dotekem uvolnil.

„Nevím proč, ale asi ti věřím. Aspoň něco," hlesl tiše, sám polapen ve smaragdové zeleni. Tvář se mu lehce vyjasnila, slzy se vysušily. Dokonce vyloudil něco jako slabý úsměv. „Mít přítele by bylo... hezké. Ale..." Povzdechl si, sklouzl pohledem do svého klína, kde nervózně proplétal štíhlé prsty mezi sebou. „Nejsem vhodný kandidát na přítele pro nikoho. Jednoho jsem opustil kvůli smrti své matky. Druhý opustil mne kvůli smrti mé sestry. To není nic, o co by kdokoliv stál. Nakonec jsem stejně selhal a zklamal i vlastní rodinu."

„To nech posoudit mne," požádal ho se zdviženými koutky a stiskl mu rameno pevněji, než ho opatrně pustil. Zdálo se mu, že mluví trochu z cesty, ale za to zřejmě mohla neznalost podrobností, z čehož se mu chtělo vrčet. Navenek však žádnou netrpělivost neprojevil, jen se postavil a oprášil si tuniku. „Myslím, že by se ti hodilo nějaké rozptýlení, aby ses nemusel v duchu neustále zaobírat smrtí, ačkoliv truchlení je potřebné, aby se duše mohly dostat do světa mrtvých."

„Co máš na mysli?" Následoval jeho příkladu, seskočil ze zídky a odhrnul si přerůstající vlasy z čela.

„Zajímaly by mě místní zvyky a kouzelnická komunita. Pokud tu budu žít, měl bych vědět co nejvíce, abych nebudil přílišnou a nežádanou pozornost," vysvětlil hladce a na Albusův pokyn se opět rozešli směrem k potenciálnímu novému domovu. „Navíc se rád učím nové věci. Možná, pokud by tě to neobtěžovalo...?" Nechal slova viset ve vzduchu a doufal, že se na to chytí. Cítil z něj inteligenci a doufal, že by ho tím mohl naladit na společnou vlnu. V duchu zajásal, když Albus pokýval hlavou.

„To zní jako docela dobrý nápad. Stejně bych jen bloumal po prázdném domě. Práci zatím nemám a nepotřebuji, původně jsem chtěl po škole cestovat, ale..." Zastrčil si ruce do kapes, jako by chtěl schovat jejich třas a doufal, že si bůh nevšimne. Loki si všiml, ale nekomentoval. „Toto se zdá jako celkem přijatelná činnost." Ukázal na domek s červenou střechou, k němuž akorát přišli. „Jsme tady. Pojďme, ať paní Williamsová moc dlouho nečeká."