Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

24. kapitola

Věnováno relelast.

„Byl jsi někdy zamilovaný?" zeptal se Albus o něco později, když se přesunuli do Lokiho obývacího pokoje a usadili se každý na opačný konec pohovky. V místnosti panovalo útulné šero; Loki nerozsvítil lustr, ale ponechal je pouze pod světlem z krbu, kde příjemně praskalo dřevo, a ačkoliv neseděli daleko od sebe, stíny mihotající se na nábytku i jejich tvářích jim dodávaly pocit hřejivého soukromí.

Loki se pousmál a na malý okamžik přivřel oči, jak se mu před nimi přehnala jedna velmi stará vzpomínka. „Skoro. Ale než jsem to stihl, tak zemřel."

„On?" ujišťoval se Albus s povytaženým obočím.

„Byl stejně jako já přítelem Jindřicha VIII.," vysvětlil, nevšímaje si pro něj zbytečné otázky. „Myslím, že kdybychom spolu strávili více času..." Povzdechl si, vytáhl si nohy nahoru a opřel si hlavu. „Ale tenkrát byla špatná doba. Museli jsme se skrývat, protože tehdy se lidé upalovali i za menší prohřešky, než nenormální vztah," utrousil kysele.

„Počkej," Albus se narovnal a zvědavě se naklonil blíž, „něco o tom jsi říkal v Příčné ulici."

„Pamatuješ si to," řekl Loki potěšeně a mírně se otřásl, když příjemné vzpomínky zhořkly a zanechaly na jazyku kovovou pachuť krve. „Onemocněl nevyléčitelnou nemocí poté, co ho pokousaly krysy. Ani moje lektvary a matčina snaha nepomohly."

„Je mi to líto."

Loki cukl koutkem úst v jakémsi pochmurném úsměvu. „Tenkrát se nějaká mrcha začala až moc zajímat, proč spolu trávíme tolik času a proč se tak moc o něj starám, místo abych se naplno věnoval králi. Viděla a slyšela dost, aby si pro mě došli kati."

„To muselo být hrozné," vyhrkl Albus účastně.

„Nejvíc mne mrzí, že jsem se nestihl pořádně rozloučit. Akorát vydechl naposledy, když vtrhli do jeho pokojů. No, a protože jsem neměl jedinou chuť se nechat zabít, musel jsem ukázat svou pravou tvář, protože jich přišlo příliš mnoho, než abych je sám zvládl pouhým mečem." Hořce se uchechtl. „Kdyby se jim podařilo mne chytit, asi by to bylo poprvé, co by měli skutečného čaroděje, ale nepochybuji o tom, že bych se pomocí magie dokázal dostat z jakékoliv cely. Naštěstí jsem to nemusel zkoušet."

Albus vypadal ohromeně a zornice v očích měl rozšířené. „To je -"

„Už je to pryč," řekl ledabyle. „Je to tak dávno, že si na to vzpomenu jen občas. Ale je pravda, že tehdy mi s ním bylo dobře." Sám sobě se podivil, že je tak ochotný odpovídat. Možná to bylo skutečně tím, že to bylo už dávno. Možná doufal, že pokud mu něco řekne o sobě, bude i Albus ochotnější hovořit, i když si nebyl jistý, jestli vůbec chce znát podrobnosti, o nichž věděl, že ho budou bolet.

„A jinak nic? Žádná láska?" ptal se rozčarovaně.

Bůh zavrtěl hlavou. „Nikdy to nebylo takové, aby se to za lásku dalo považovat." To, že se do toho citu propadá nyní, si nechal pro sebe.

„To muselo být... smutné..." usoudil Albus tiše. „Nechybí ti to?"

Loki potřásl hlavou. „Jak mi může chybět něco, co neznám? Navíc... myslím, že je lepší lásku nepoznat, než se zatěžovat sentimentem, když skončí," zhodnotil, maje na paměti, jak moc se tehdy Fandral zhroutil a jaký pro něj samého byl šok, když se dozvěděl pravdu o Grindelwaldovi. Proklínal se, že nedokáže své city udržet na uzdě a i nyní sotva zvládal jen klidně sedět. Nejradši by po něm skočil a líbal ho do bezvědomí, ale místo toho se snažil natlačit do opěradla pohovky co nejvíc, aby vzdálenost udržel co nejdelší.

„Možná máš pravdu. Aspoň nevíš, jaké to je, když to skončí," hlesl Albus tiše. Oči se mu ve světle ohně zatřpytily, ale obličej měl vážný, skoro bezvýrazný. „Nevíš, jak moc to bolí."

Loki už mu chtěl odpovědět, že se to určitě dá srovnat s neopětovanou náklonností, ale včas se zarazil. Místo toho se zhluboka nadechl, potlačil nutkání ho obejmout a zeptal se: „Proč tě Grindelwald opustil?"

Albus po něm střelil pátravým pohledem. „Bathilda ti to řekla?" tázal se unaveně a Loki strnule přikývl. „Mělo mě to napadnout," povzdechl si, „jinak by ses neptal na tom večírku. No, to je už jedno." Zatvářil se, jako by ho rozbolely zuby. „Stalo se to během té hádky. Ani nevím, co všechno tomu předcházelo, křičeli jsme na sebe během kleteb všechno možné jeden přes druhého a do toho se nad námi nesl Arianin zoufalý nářek. Myslím, že jsem se nevydržel dívat na to, jak Gellert mučí Aberfortha." Zadíval se do krbu a schoulil se do sebe, objímaje si ramena. „Vyhodil jsem ho. Jenže on to pojmul jinak, než jsem to myslel a - vzápětí na to ležela Arianna mrtvá a Gellert na mě povýšeně zíral a řekl, že je to definitivní konec." Zdvihl hlavu, zakolísal, když se střetl s Lokiho planoucím pohledem a prsty zaťal do rukávů. „Zbytek už víš."

„Je to zmetek," ucedil skrze sevřené zuby a Albus jen zvrátil hlavu do pohovky.

Loki teď už nepochyboval o tom, že za smrt Arianny byl zodpovědný Grindelwald. Byl si jistý, že to udělal proto, aby se Albusovi pomstil, a kdyby mohl, okamžitě by nahlédl do jeho vzpomínek, aby si to potvrdil. Měl chuť okamžitě vstát, vytřást z Bathildy místo Grindelwaldova pobytu a způsobit mu smrtelnou nehodu, ale domyslel si, že by mu za to Albus nejspíš nepoděkoval. Loki absolutně nechápal, jak se do něj mohl Albus zamilovat. I to málo, co se z drobných střípků a z vyprávění dozvěděl - a to nepočítal to jedno kratičké osobní setkání, jež mu o něm vypovědělo více než tisíce slov -, mu stačilo k tomu, aby si o něm dokázal utvořit vlastní názor, který příliš lichotivý nebyl. Arogantní, namyšlený spratek, který se zřejmě neštítil dosáhnout svého i za cenu nejvyšších obětí, posedlý temnotou, jež se mu rozprostírala v srdci. Tak jasný protiklad dobrosrdečného Albuse, který, ač byl možná v určitých oblastech naivní a nezkušený, neměl v sobě z temnoty ani špetku, a přesto se nechal zlákat kdovíčím. Loki usoudil, že musel být Grindelwald velmi přesvědčivý, protože jinak si nedokázal představit, jak by mladíka, který se třásl vedle něj, dokázal tak okouzlit a následně zničit.

Vnitřně si povzdechl, posunul se k Albusovi blíž a rozpřáhl ruce. Vlastní srdce ho bolelo poté, co se mu mladík přitiskl obličejem ke klíční kosti a na tváři ho zašimraly vlasy. Zatoužil, aby ho takto směl držet jen proto, že chtěl a ne proto, že mu tím vyjadřoval podporu. Nedokázal si představit, že by to dokázal vydržet dlouhodobě. A i když mu v hlavě zněla matčina slova o tom, že by mohl být tím, komu se Albusovo srdce jednou otevře, nevěřil tomu, že se to stane. Bál se v to doufat, protože pokud by se to nestalo, a on tu naději v sobě živil, bylo by to ještě horší.

Zavřel oči, objal ho pevněji, zabořil mu nos do vlasů a kousl se do tváře, aby si zabránil udělat nebo říct něco, co by nebylo pro tu chvíli vhodné. Nehybně seděl a poslouchal smrtelníkův dech, jenž se postupně zpomaloval a uklidňoval. Myslel si, že už usnul, proto ho překvapilo, když se k němu natiskl blíž, vzal ho za ruku a přitáhl si ji k obličeji, kde ji začal zkoumat bříšky prstů. „Co -"

„Víš, co mám na tobě rád, Loki?" zeptal se tiše. Zdvihl vlastní dlaň vedle té Lokiho, jako by je chtěl porovnat a bůh zavrtěl hlavou, cítě, jak se mu zrychlil tep. „Že to, co řekneš, myslíš vážně. A že ti můžu věřit. A taky, že ses na mě nevykašlal, i když jsi měl na to právo. S tebou nemusím uzavírat krevní pouto jen proto, abys mi v budoucnu neublížil."

„Nerozumím," hlesl bůh zastřeně. To, jak se ho Albus dotýkal, i když jen na dlani, mu ztěžovalo racionální úsudek a vysílalo ledové vlny do bederní páteře. Spolu s nebezpečnou blízkostí stačilo jen málo, aby překonal pomyslnou hranici, kterou mezi sebou měli.

„To nevadí. Není to důležité. Ne teď." Mírně se odtáhl a naklonil hlavu, aby mohl pohlédnout Lokimu do očí. „Jsem rád, že mám takového přítele, jako jsi ty." Vzápětí se uvelebil v jeho náruči do původní polohy, jen ruku mu nepustil. A bůh byl za to rád, protože nebyl schopen odpovědět. A nebyl schopen ani zarazit slzu, která se mu svezla po tváři do záplavy hustých vlasů.