Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

25. kapitola

Věnováno IvkaJede.

Godrikův důl, Země, 25. dubna 1900

Zima Lokimu uběhla až nečekaně rychle. Sněhovou pokrývku vystřídala šťavnatá tráva a barevné květiny, stromy se zazelenaly novými listy. Během trénování kouzel si toho skoro ani nevšiml. Albus ho učil čím dál náročnější zaklínadla, u nichž se musel soustředit tak tvrdě, že v takových chvílích skoro zapomínal, že nějaký venkovní svět existuje. Připomínal si ho až ve chvílích, kdy se počasí konečně umoudřilo a venku se oteplilo natolik, aby se mohli s trénováním přemístit na místa v přírodě, kam lidé běžně nechodili, a oni se tak nemuseli obávat prozrazení.

Loki se taktéž snažil Albuse naučit, jak má pracovat se svým magickým jádrem, aby dokázal kouzlit bez hůlky, ale v tom zatím neučinili žádný pokrok, což ho mnohokrát rozmrzelo. Neměl tušení, zda byl tak mizerný učitel, nebo Albus student, protože jasně vnímal, že na to nadání má. Naštěstí to mladý čaroděj snášel o mnoho lépe a prostě to zkoušel, kdykoliv měl příležitost.

O Gellertovi už nemluvili a Loki se úzkostlivě vyhýbal jakékoliv zmínce, která by na něj mohla rozhovor stočit. Doufal, že pokud o něm nebudou mluvit, tak Albus spíš zapomene, i když si stále odmítal dělat plané naděje, a raději tiše trpěl při každém doteku nebo spontánním objetí – kterých bylo až příliš –, aniž by cokoliv dal najevo. Strážil si svou náklonnost v nitru jako největší tajemství, obávaje se, že pokud by vyšlo najevo, ztratil by i to cenné přátelství, jež mu Albus věnoval. S každou další vteřinou, co s ním trávil, však bylo těžší a těžší udržet se a dusit všechny emoce v sobě. Chápal, že musí být trpělivý, ale bylo to tak namáhavé, že sám o sobě pochyboval, že to ještě dlouho vydrží.

Zrovna když o tom přemýšlel v jedné ze vzácných chvil, kdy byl sám doma, protože šel Albus navštívit otce do Azkabanu, trvaje na tom, že tam boha za žádnou cenu s sebou nechce, mu magické ochrany ovíjející dům oznámily přítomnost dalšího člověka jen o něco dříve, než se ozvalo zaklepání. Zdvihl se od stolu ve své studovně, u nějž se snažil přijít na kloub starodávným runám, ale nedokázal pergamenu věnovat plnou pozornost, místo toho mu mysl zalétala stále k Albusovi a k odmítnutí doprovodu. Během cesty ke dveřím si usmyslel, že se ho později musí zeptat, proč se vůči jeho společnosti tak ohradil, ale z hlavy mu to vyšumělo hned, jak otevřel.

„Vítej," pronesl s úsměvem a ustoupil, aby mohl návštěvníka vpustit dovnitř. „Dlouho jsme se neviděli."

„Dlouho ses neukázal," vyčetl mu Fandral a naoko se zamračil, „tak jsem se tě rozhodl zkontrolovat." Zazubil se a sáhl do kapsy dlouhého koženého pláště. „A něco jsem přinesl."

„Chceš mě opít?" zasmál se Loki, vida ásgardskou pálenku, kterou rytíř povytáhl z útrob látky.

„Mimo jiné," připustil, kousl se do rtu a za okamžik už byl Loki nalepený zády ke kuchyňské lince, kde chtěl původně připravit alespoň čaj, a oplácel Fandralovi polibky se stejnou vervou, jakou je přijímal.

„V jakém pořadí?" zavrněl, když se jejich ústa na malou chvilku odpojila.

„Popravdě mám málo času, takže pití můžeme vynechat," navrhl Fandral, zatímco se bohu dobýval pod oblečení.

„To zní jako plán," vydechl zastřený souhlas.

Několika kroky se přesunuli do ložnice, zatímco oblečení nejprve padalo po podlaze, než ho Loki netrpělivě nechal zmizet jedním kouzlem, aby se mohl s druhým mužem spojit co nejdříve. V jedné chvilce si představil místo něj Albuse, ale rychle takové myšlenky zaplašil. Nechal se unést okamžikem, rozplýval se pod šikovnými doteky a polibky až do té doby, než se oba vyčerpaně svalili na záda vedle sebe.

Uspokojený se cítil o něco lépe, ale bylo mu jasné, že ani doslova božský sex mu nedokáže nahradit to, po čem toužil. Přál si, aby teď vedle něj neležel Fandral, nýbrž Albus. K němu by se přitiskl, mohl by se mazlivě dotýkat jeho kůže, chovat ho ve své náruči. Rytíře sice mohl také, ale nebylo to totéž. Málokdy se k sobě něžně tulili, spíše obvykle odpočívali vedle sebe, dokud neusnuli; to se pak jejich těla k sobě přivinula automaticky, hledajíce teplo.

„Bez tebe to doma není ono," prolomil ticho Fandral a otočil se na bok, aby na Lokiho lépe viděl. „Všichni jsou až moc vážní."

„Zajímavé," zhodnotil Loki pobaveně. „Albus mi zase vyčítá, že jsem vážný až příliš."

„Pak tě ještě dostatečně dlouho nezná," zasmál se a hravě ho šťouchl do žeber.

„Možná," připustil s cuknutím koutku a protáhl se. „Dáš si něco k pití?"

„Ani ne. Mám vážně málo času. Všeotec mě a Volstagga posílá do Vanaheimu, abychom tam zjednali pořádek, neboť tam vznikly jakési rozbroje. Nevím, jak tam budeme dlouho, tak jsem usoudil, že drobné rozptýlení před bojem neuškodí ani jednomu z nás," odpověděl a výmluvně ho konečky prstů pohladil na vnitřní straně stehna.

„Děláš, jako bys ho měl na Ásgardu málo," popíchl ho a skousl si spodní ret, když prsty zajely hlouběji mezi stehna a nebezpečně se přiblížili k jeho mužství. „Nepadá ti okolo krku dost žen?"

„Nechtěl jsem ženu. Chtěl jsem tebe," zachraptěl, naklonil se nad ležícího boha a políbil ho. Zároveň stiskl jeho varlata a usmál se nad Lokiho zasténáním. „Chci tě znovu," zašeptal mu do ucha, roztáhl mu nohy a uvelebil se mezi nimi. „Pojď si mě osedlat, srnečku, dokud to stíháme."

Loki neprotestoval.

***

„Chtěl bych něco vědět," zamumlal, když se po nějaké době uvolněně soukali do šatů.

Fandral po něm blýskl perfektními zuby v úsměvu. „Poslouchám."

„Jak jsi poznal, že ses zamiloval do Mariah?" zeptal se tiše, aniž by se na něj podíval.

„Víš, že už ani nevím? Najednou jsem zjistil, že jsem v tom až po uši."

„Ale něco tomu muselo předcházet, ne?" dorážel dál s očima sklopenýma na kalhoty.

„To ano." Rytíř se na chvíli zasnil. „Moje první i poslední myšlenka ve dne patřila jí. Vstával jsem s myšlenkou na její úsměv, usínal jsem s představou jejích nádherných očí, do nichž jsem se mohl dívat hodiny. Pokaždé, když jsem ji viděl, nebo jsem na ni jen pomyslel, se mi srdce rozbušilo a málem jsem zapomínal, jak se dýchá. A když se na mě usmála... bylo to jako vodopád čirého štěstí. V takových chvílích jsem myslel, že bych dokázal i létat."

„Je mi líto, že to skončilo," pravil Loki upřímně. Šeptal tak potichu, že pochyboval, že ho Fandral vůbec zaslechl. On sám zůstal stát na místě, v ruce držel tuniku a s každým dalším proneseným slovem se cítil hůř a hůř. Definoval to přesně. Lokiho potkalo něco, v co už ani nedoufal – potvrdil si, že se zamiloval. Avšak ke své smůle do nesprávné osoby.

Rytíř ještě chvíli pokračoval v básnění, aniž by si všiml, jak Loki zbledl. Až, když uslyšel povzdech, se na něj pátravě zadíval. Hned poté k němu přistoupil, dvěma prsty mu za bradu zvedl hlavu a zamračil se. „Loki?" Žádná odpověď, jen chvějící se ret. Mírně se na něj usmál a vzal mu tváře do dlaní. „Proč spíš se mnou, když jsi zamilovaný?" zeptal se klidně, ale přesto v jeho hlase zazněl osten výčitky. „Víš přece, jakou máme dohodu."

Věděl. Nikdy si nevstupovali do vztahů. „Neporušil jsem ji. Nemám vztah." Vykroutil se z jeho sevření, oblékl se a otočil se zády, aby skryl smutek, který se mu rozlil po obličeji.

„Proč ne?"

„Je tak těžké si to domyslet?" zavrčel a překřížil si ruce na prsou. „Nechce mě."

„Není všem dnům konec," snažil se ho povzbudit s dlaní na rameni, ale Loki zavrtěl hlavou. Už to trvalo příliš dlouho na to, aby tomu věřil.