Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

42. kapitola

Loki se neklidně převaloval ve stanu, který sdílel s bratrem. Poslouchal jeho chrápání a nemohl usnout. Víc než zvuky ho ale rušily vlastní myšlenky. Nemohl dostat z hlavy rozhovor s Fandralem. Neustále si ho přehrával v hlavě a proklínal se za svou zdrženlivost. Nebesa, proč tady ležel sám, když mohl být s Albusem? Byli přece oba dospělí. Loki se sice v ásgárdském měřítku stále počítal mezi dospívající, ale na tom nezáleželo. Neměli se komu zpovídat. Mohli se krotit před Aberforthem, který jako jediný měl s jejich vztahem problém, ale co tomu pomůže? Možná by bylo lepší ho naopak dávat víc na oči, aby si zvykl.

To budou muset s Albusem probrat, avšak neřešilo to momentální situaci. Cítil se osamělý a toužil ho sevřít v náruči. A rozhodl se dřív, než ho nějaký opatrný hlásek v podvědomí stihl zarazit. Vymotal se z kožešin, z nichž měli vyrobená lůžka. Vylezl ze stanu na paseku ozářenou měsíčním světlem a ujistil se, že všichni spí. V ohništi tiše praskalo pár zbylých uhlíků, sem tam zahoukala sova a z několika přístřešků se ozývalo chrápání, jinak všude panoval klid a ticho.

Tiše jako kocour přistoupil ke stanu smrtelníků. Obrysy jeho těla se zamitohaly ve smaragdově zelené záři a zmenšily se do jednoho drobného zářivého bodu. Proměnil se ve světlušku, vyhledal mezírku u jednoho z plátěných dílců a vklouzl dovnitř. Okamžitě si všiml, že Aberforth tvrdě spí a že se Albus neklidně vrtí jako on sám před malou chvilkou. Přiletěl před jeho obličej, počkal, až si ho všimne a doufal, že ho neplácne dlaní. „Pojď za mnou," zabzučel mu u ucha a kousek poodlétl.

Mladík se překvapeně rozhlédl, a pak se na jeho tváři rozlil úsměv. „Loki?" ujišťoval se ohromeně.

„Ano, to jsem já. Tak už pojď," popoháněl ho, udělal ve vzduchu několik vývrtek a vyletěl ze stanu, kde se proměnil zpět. Jen, co za ním vyšel ven, ho chytil za ruku a vedl ho pryč od jejich tábořiště.

„Ty jsi zvěromág!" vyjekl Albus, jakmile ušli dost daleko od ostatních a nehrozilo, že by je mohli vzbudit.

„Zvěro – co?" divil se Loki.

„Umíš se proměnit ve světlušku. To je strašně těžké a umí to jen omezený počet kouzelníků. Musí se to hlásit na ministerstvo a –"

„A předpokládám, že se každý umí přeměnit jenom do jedné podoby," skočil mu pobaveně do řeči.

„Jo. Přemýšlel jsem, že se to taky naučím, ale nějak jsem na to neměl trpělivost a nemohl jsem si vybrat, jaké zvíře by ke mně sedělo," přiznal s pokrčením ramen. „Líbil by se mi fénix, ale létání bez koštěte mě děsí."

„Takhle?" zasmál se bůh, proměnil se ve zlatého ptáka s dlouhými ocasními pery a zamával křídly, aby rozcuchal Albusovy vlasy. Obkroužil mu hlavu, pak se mu usadil na rameni a něžně ho klovnul do ucha.

Albus se nadšeně uchechtl, pohladil ho po peří a v očích mu vesele plápolaly ohníčky. „U Merlina, jak to děláš?" ptal se užasle.

„Není to nic těžkého," odpověděl poté, co se proměnil zpět. „Dokážu se proměnit v kohokoliv a v cokoliv. Jsem bůh iluzí, nezapomínej na to."

„Nezapomínám, ale dost často mě ohromuješ," připustil. „Kam vlastně jdeme?"

„Uvidíš," řekl tajemně, znovu ho chytil za dlaň a propletl se s ním mezi stromy. O několik stop dál se před nimi vylouplo jezírko s černou hladkou hladinou, v níž se odrážel měsíc. Někde vzadu kuňkaly žáby a po obvodu mohli vidět obrysy vzrostlých stromů. „Říkal jsem si, že bychom si mohli zaplavat," navrhl tiše, postavil se za jeho záda stejně jako odpoledne a položil mu bradu na rameno. „Chtěl jsem tě aspoň na chvíli jen pro sebe."

„To zní lákavě," uznal Albus, přitáhl si jeho paže na hrudník a objal je. „Ale co když neumím plavat?"

„Budu tě držet," slíbil mu zastřeně, přitiskl se k němu blíž a zavrtal se nosem do jeho vlasů. Miloval jeho vůni. Dokázal by ji čichat celý den a neměl by dost. Vymanil se z jeho dlaní, naklonil hlavu a začal ho líbat na krku. Potěšeně zavrněl, když mu bylo nakloněním hlavy umožněno pokračovat na větším území, a šikovnými prsty postupně rozvazoval šňůrky košile ásgardského oděvu, který mu věnoval, aby na lov nejel v nevyhovujícím hábitu.

Posouval se svými rty směrem k ušnímu lalůčku a jazykem kopíroval místa, kterých se dotkl. Vnímal, jak mu v objetí vláční a poslouchal jeho zrychlující se dech. Vykasal mu košili z kalhot, zasunul mu ruce pod ní a zkoumal štíhlé břicho. Konečně! Konečně se ho mohl dotýkat! Štěstí se mu rozlévalo žilami po celém těle až do konečků prstů. Nemyslel v tu chvíli jen na sexuální zájem, přestože probouzející se klín si o tom myslel své. Chtěl prostě jen zažívat společnou blízkost, užít si strávený čas s ním, i kdyby si měli jen sednout na trávu a v objetí si povídat.

Protože však Albus neprotestoval, nechtěl nutně zůstat jen u povídání. Vyhrnul mu košili nad hlavu, odhodil ji na zem a jednou myšlenkou se zbavil vlastní tuniky. Obešel ho, zapletl mu ruku do vlasů, druhou mu promasíroval páteř a políbil ho na rty. Vnikl mu jazykem do úst, nechal je proplétat mezi sebou a přivinul se k němu. Líbilo se mu, že se k němu mladík tiskne stejně pevně a projevuje podobnou divokost, jakou sám cítil.

Propustil mu vlasy, na malý okamžik se odtáhl, aby se s úsměvem zadíval do zářících očí, než ho políbil znovu. Bříšky prstů mu mapoval každý kousek horní poloviny těla. Vlastní pokožka se pokrývala husí kůží s každým zkoumavým dotykem kouzelníka. Dech se mu zrychlil. Vzrušení narůstalo. Zapojil nehty; vytvořil rudé cestičky po zádech až na boky, kde se zastavil u lemu kalhot. Překážely mu. Potřeboval ho cítit celého. Obkreslil kalhoty a zamířil dopředu, aby je rozepl. Nečekal, že ho Albus zastaví.

„Loki," hlesl mladík, odpojil se z polibku a jemně stiskl ruku na břiše. „Já..."

Bůh překvapeně zamrkal a neubránil se bodnutí zklamání. Rovnováhu však našel okamžitě. Pohladil ho po vlasech. „Nemůžeš se koupat v šatech," upozornil ho s lišáckým pohledem.

„Já vím, já jen... Promiň. Jsem z toho trochu... nesvůj. Asi," zamumlal rozpačitě.

„Rozumím," přikývl. „Chceš se vrátit?"

„Ne, to ne," nesouhlasil okamžitě. „Chci tu s tebou zůstat. A plavat. A... mazlit se," přiznal a sklopil hlavu. Loki i přes šero viděl, jak zrudl. „Jenom nevím, jestli –"

Položil mu prst na rty. „Neudělám nic, co nebudeš chtít," slíbil upřímně. „Nikdy. Jdeme si jenom zaplavat, ano?"

„Jsem nemožný," zahučel, ale přikývl.

„Jen roztomilý," popíchl ho, dal mu rychlou pusu na rty a poodstoupil. Uchopil vlastní opasek do dlaní a v očích se mu zablesklo pobavení. „Dáme si závod, kdo tam bude první?"

„Dobře," souhlasil a s hlubokým nádechem začal zápolit s kalhotami. „Hej, to není fér!" křikl, jakmile Loki mávl rukou, nechal zmizet vše, co měl na sobě, a rozběhl se nahý k vodě.

Bůh skočil šipku do vody, vynořil se a zaculil se. „Nedal jsi žádné podmínky. Tvoje chyba."

„To jsem si všiml," zabručel, zachvěl se, jakmile se svlékl a studem zčervenal ještě víc. Pospíchal do vody, aby se co nejdříve schoval.

Druhý muž se hravě potopil, aby mu dal jakési soukromí. To, co vidět chtěl, už se mu do paměti vrylo dostatečně.