Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

17. kapitola

Jako by si až v té chvíli, kdy měli obličeje od sebe jen nepatrný kousek, uvědomil, jak ožehavá ta situace je. Pomalu pustil Lokiho límec a uhladil ho, snaže se zaměstnat ruce, které se chvěly. Tváře měl stále zajaté v dlaních a oči ve smaragdovém pohledu, který s každým úderem srdce matněl. Otevřel ústa, ale zase je zavřel – najednou nevěděl, co by měl říci.

Loki se zlehka pousmál, jemně setřel z tváří poslední slané kapky a neochotně se odtáhl o kousek dál, pokládaje ruce do klína. „Co budeme dělat?" přispěchal mu na pomoc, neboť cítil, jak jeho rozpaky narůstají.

„A-asi bych měl skočit na Příčnou pro něco k jídlu," navrhl mladík a začervenal se. „Neměl jsem v plánu, že se dnešní den vyvine takto a –"

Bůh povytáhl obočí. „Nemyslíš si, že tě v takovémhle stavu někam pustím, že ne?" zeptal se na víceméně řečnickou otázku, protože na odpověď nečekal a pokračoval: „Buď tam zajdu já, nebo mi ukaž, co tu máš, a uvidíme, jestli se mi podaří z toho vytvořit něco poživatelného."

Albus vytřeštil oči. „Ty umíš vařit?" vydechl ohromeně.

„Samozřejmě," odvětil samolibě. „A poměrně dobře."

„A není to pro boha poněkud, hm, podřadná práce, dělat něco, co přísluší domácím skřítkům?" nadnesl opatrně.

„Co je podřadného na tom, umět si připravit pokrm, abys neměl hlad?" odpověděl otázkou s káravým podtónem. „Nezapomeň, že už mám za sebou devět století. Ne vždy jsem pobýval na Ásgardu. Navíc, občas může být dlouhý život nudný, tak zkoušíš nové dovednosti. A já se učím rád. Každá zkušenost se může hodit." Zvedl se na nohy, natáhl ruku a vytáhl za zápěstí mladíka z křesla. „Pojď, ukaž mi kuchyň a třeba se i ty něco přiučíš," přikázal vesele.

Albus se zatvářil skepticky, ale s pokrčením ramen se zařídil podle jeho slov. Lokimu netrvalo dlouho, než se v kuchyni zorientoval, a o malou chvilku později už mladíka komandoval s krájením zeleniny a dalšími přípravnými pracemi, zatímco jemu pod rukama vznikalo pečené maso s omáčkou. Během přípravy večeře, která jim šla kupodivu od ruky, se hovor stočil k veselejšímu tématu – Bůh mu vyprávěl historky z Ásgardu a uspokojeně zaznamenal, že se Albus usmívá a sem tam i směje. Když poté usedali ke stolu a nalili si skřítčí víno, jež mladík vyštrachal ve spíži, nálada už byla skutečně veselá.

„E to výbohný," zahuhlal Albus s plnými ústy. „Fak sem nčekal, že to umíš."

Loki pečlivě dožvýkal sousto, než odpověděl a povytáhl koutek. „Říkal jsem to. Ale umím to i lépe. Jednou, až tě přejde ten nesmyslný strach, tě vezmu na lov do ásgardských lesů. Nikdo neumí upéct jelena na ohni tak jako já."

„Jelena jsem asi ještě nejedl," zapřemýšlel a napil se. „Ale co bych na lovu dělal? Neumím střílet z luku a ještě bych to zvíře vyplašil."

„Naučím tě to. Není to tak těžké, jen to chce trénink. Rozhodně ti nedovolím střílet tou tvou hůlkou, ještě by to maso zhořklo."

„To by bylo nemilé," opáčil vážně. „Určitě by za to mohla moje hůlka a ne možnost, že bys toho jelena připálil."

Loki po něm vrhl zamračený pohled, ale vida, jak se mladík sotva drží, aby se nerozesmál, vyprskl jako první. „Jsi drzý spratek, Albusi," vyčinil mu naoko rozzlobeně, ale pochechtávání absolutně pohřbilo jakoukoliv snahu o vážnost.

„To je tvoje vina," nedal se a zašermoval proti němu vidličkou. „Jsem s tebou tak často, že už jsi mě zkazil."

Bůh se mlsně zazubil. „Ještě jsem ani nezačal. Až s tebou skončím, pak teprve budeš moci říct, že jsem tě zkazil."