Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

5. kapitola

Věnováno CaptainFione.

„Chci ti poděkovat," začal Loki o nějakou chvíli později, když se spolu s Albusem usadili na zahrádce malé zastrčené čajovny poté, co jim Aberforth dost nevybíravým způsobem oznámil, že si hodlá nákupy do školy (do které se NECHCE vracet) obstarat sám. „S tvou pomocí pro mne bude žití na Midgardu snazší."

Albus nepřítomně přikývl, přidal si do čaje trochu citronu a zamíchal ho, než k němu zvedl pohled. „Co tu vlastně děláš? Pokud jsi skutečně bůh –"

„Mohu tě ujistit –"

„– tak proč nejsi ve svém světě? Co děláš zrovna tady? A proč Godrikův důl?" dořekl pomalu a upřel na něj vyhaslý pohled, jímž dal najevo, že se ptá spíše ze zdvořilosti, než že by ho to skutečně zajímalo.

A Loki se mu nedivil, vždyť měl za sebou skutečnou ztrátu, a ne malou. Matka, sestra, odchod přítele, hádka s bratrem, jenž zůstával rozzlobený, ačkoliv ho nenapadalo, proč by měl... Dost na to, aby to jednoho mladíka vykolejilo.

„Popravdě si nejsem zcela jist," přiznal, aniž by hnul brvou. „Z nějakého důvodu mě sem poslal otec. On... má občas jakési vnuknutí nebo tušení," vysvětloval a opřel se do nepříliš pohodlného křesílka. „Někdy to s tím ani nemá nic společného, jen prostě zadá příkazy a očekává, že se budou plnit. Je to jeho forma výchovy, říká tomu učení ze zkušeností." Pokrčil ramena, natáhl ruku, do níž mu elegantně připlul šálek s vlastním čajem a přivoněl si, než jej ochutnal. Albus jej celou dobu zaujatě poslouchal. „Nevím, který z důvodů to byl tentokrát, nicméně vím, že to má něco do činění s tebou."

„Proč se mnou?" tázal se se zamračením.

„To je zase mé tušení," opáčil nevzrušeně a mírně se v křesle naklonil. „Myslím, že ti mám s něčím pomoci, avšak co to má být, se zřejmě ještě ukáže."

„Podívej, nechci se tě nějak dotknout," pravil Albus, aniž by se mu podíval do očí, „ale jasnovidectví není zrovna obor, co by se těšil nějakému, hm, jak to nazvat..."

„Chápu," odpověděl Loki nevzrušeně a usmál se. „Nejsem prorok a ani Všeotec není. Raději tomu říkáme šestý smysl nebo instinkt, chceš-li." Zamyšleně míchal lžičkou v šálku a uvažoval, jak by mu to nejlépe přiblížil. „V našem světě nemají všichni obyvatelé přístup k učení, jež se nazývá magie. Záleží na mnoha aspektech, zvláště pak na síle magického jádra. Má ho každý, ale jen několik ho má natolik silně vyvinuté, aby mohl kouzlit."

„To je v našem světě podobné. Mudlové neumí čarovat," zamručel, ale v očích se mu zalesklo zaujetí.

„Aspoň už rozumím, co je tím podivným slovem myšleno." Zazubil se, odhrnul si vlasy z čela a pokračoval: „Samozřejmě, magické jádro mají všichni. Pokud by ho neměli, kouzla by na ně nemohla působit, což by se mohlo ukázat jako problém, například při onemocnění nebo zranění." Albus přikývl, že tomu rozumí. „Každý – pro zjednodušení užiji slovo člověk – pak má své specifické zaměření," vysvětloval dál, zatímco upíjel z šálku a svá slova doprovázel drobnými gesty rukou. „Podle síly magického jádra se vyvíjí talent pro určité obory. Někdo má větší talent na léčbu, někdo na tvoření nových předmětů, někdo pak na telepatii a čtení myšlenek s tím, že základy všeho znají všichni."

„A jaké je tvé zaměření, kromě iluzí?" zeptal se s nádechem kousavosti, ale Lokimu neušla ani stopa zvědavosti, což bylo přesně to, čeho chtěl dosáhnout.