Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

31. kapitola

Věnováno Andillek.

Godrikův důl, Země, 12. května 1900

Přesunuli se zpět do obývacího pokoje, neboť sedět na pohovce bylo mnohem příjemnější, než si nechat stehna tlačit do židle. Loki si nemohl pomoci – záchvat smíchu už ho přešel, ale stále se usmíval. Ani to nezkoušel potlačit, bylo mu jasné, že by stejně selhal, pokud by chtěl emoce skrýt. Zdálo se mu postavené na hlavu, že smutek a bolest dokázal za masku netečnosti schovat téměř za jakékoliv situace, ale radost mu nedovolila si ji nechat jen pro sebe. Usoudil, že je to prostě tak silný pocit, že potřebuje napřed aspoň trochu zchladit, než se s ní bude moci dál pracovat stejně jako se žhavým železem.

Užíval si, že seděli vedle sebe, drželi se za ruce a velkou spoustu času trávili vzájemných ochutnáváním rtů. Připadal si, jako by neskutečně omládl a byl stejně starý jako Albus. Když se nad tím zamyslel a porovnal smrtelný život s tím jeho, tak nebyl zas tak daleko od pravdy, avšak to se pokoušel srovnat nesrovnatelné, i když se na Ásgardu počítal ještě mezi sotva dospělé. Na tom však nezáleželo, důležitá byla jen záplava štěstí, jež mu třepotala v hrudi a nutila ho culit se jako blázna. A s potěšením si všímal, že i mladík se spokojeně zubí. Co víc si přát?

Loki by nic dalšího nepotřeboval. V tuto chvíli – a věřil, že by mu to vydrželo velmi dlouho – mu stačilo to, co získal. Možná se to zdálo jako málo, ale pro něj to bylo vše, po čem aktuálně toužil. Přesto, když pominula největší euforie, se v jeho hlavě ozval otravný hlásek, který chtěl to štěstí pošlapat. Snažil se ho ignorovat, ale jak si ho jednou všiml, sílil a neodbytně se dožadoval pozornosti, až to nevydržel.

S bušícím srdcem a myšlenkami na to, že je největší idiot pod sluncem, promluvil: „Potřebuji vědět jednu věc, Albusi." Hleděl do pomněnkových očí, které se na něj do té doby usmívaly. Nyní se rozšířily zvědavostí, zatímco on si v duchu nadával, že nemlčel a to zakázané téma nenechal spát.

„Jakou?" zeptal se, mírně si poposedl a překřížil nohy pod sebou, aniž by se od Lokiho vzdálil.

Na okamžik vtáhl spodní ret mezi zuby. „Co... Grindelwald?" zeptal se nejistě a upřel na něj zkoumavý pohled, aby mu neušla žádná mimika.

Potřásl hlavou. „Co s ním?"

„Není to tak dlouho, cos do něj byl zamilovaný," upřesnil neochotně. „Chci vědět, jak je to teď. Co když se objeví? Co my dva?" Věděl, že to na něj chrlí příliš rychle. Vždyť se sotva pořádně políbili. Ale on to potřeboval vědět hned, aby to všechno mohl zarazit ještě v začátku, dokud by to dokázal. Nechtěl, aby mu Albus utekl, pokud by se Gellert znovu ukázal.

Mladík sklopil oči a kousl se do vnitřku tváře, ihned se ale opět vrátil do zajetí Lokiho pohledu. „To skončilo," řekl stroze a nakrčil obočí, jak se snažil poskládat slova do srozumitelných vět. „Podívej, nebudu ti lhát. Pořádně nevím, co k němu cítím. On... byl první člověk, do kterého jsem se zamiloval. To se nedá jen tak smazat."

Loki mlčel a napjatě poslouchal, aniž by si uvědomoval, že Albusovy prsty svírá čím dál pevněji. Až, když se mladík z jeho sevření vysvobodil a shovívavě mu pohladil hřbet dlaně, se vzpamatoval.

„Každopádně," pokračoval Albus a rozostřil pohled, takže to vypadalo, že hledí kamsi do dáli skrze boha, „i kdyby se dělo cokoliv... tak by to nefungovalo. Vždycky pro mě bude svým způsobem důležitý, ale vztah s ním už nechci." Otočil Lokiho ruku, něžně bříškem prstu přejel po čarách na dlani, a pak mu ji zavřel.

Lokimu to připomnělo jejich rozhovor na Vánoce, to mu taktéž zkoumal stejné místo. Přemýšlel, co by to mělo znamenat, ale nic ho nenapadalo. Albus tehdy pronesl něco o krevním poutu, ale mluvit o tom nechtěl a bůh se neptal. Předpokládal, že dříve nebo později se to stejně dozví. „Co se změnilo?" tázal se mírně.

Albus pokrčil ramena. „Všechno. Asi. Nejspíš. Nevím. Prostě jsem se jednoho dne probudil a uvědomil si, že já s Gellertem k sobě nemůžeme patřit. Spojovala nás touha po... Vyšším dobru, ale já nejsem ochotný pro to dělat to, co on. A nemůžu mu odpustit, že napadl Aberfortha."

Loki přikývl a chápavě se pousmál. Sice nerozuměl, co myslí tím Vyšším dobrem, ale plně souhlasil s tím zbytkem. Viděl Grindelwalda jen na okamžik, přesto mu to stačilo k tomu, aby poznal, že k dobrosrdečnému Albusovi absolutně nepasuje. Avšak ani na moment nepochyboval o tom, že on sám pro něj bude ten pravý. Navíc tu byla ještě otázka smrti Arianny, kterou sice mladý čaroděj nevyslovil, přesto na ni pomysleli oba dva.

„Díky," zamumlal, ztracený ve svých myšlenkách.

„Taky chci něco vědět," ozval se Albus a povytáhl jedno obočí.

„Hm?"

„Co ten rytíř?" vrátil mu otázku a Loki se v duchu uchechtl hranému ledabylému tónu.

„Co s ním?" neodpustil si rýpnutí a zasmál se, když Albus nafoukl tváře. Píchl ho prstem do jedné z nich a zavrtěl pobaveně hlavou. „Nic."

Zamračil se. „Jak nic?"

„Tak, prostě nic." Pokrčil rameny. „Máme dohodu – když má někdo z nás vztah, tak si nelezeme do zelí." Zarazil se a nakrčil nejistě čelo. „Říká se to tu takto?"

Albus se mírně začervenal. „Takže my dva... máme vztah?" pípl nesměle.

„Pokud to chceš, tak ano, můžeme tomu říkat vztah, který právě začal. A pokud ne... Tak se můžeme tvářit, že se nic dnes nestalo," dal mu tiše poslední možnost, jak z toho všeho vycouvat.

Neříkalo se mu to snadno, ale toužil po jasné odpovědi tak moc, že byl ochoten riskovat všechno. Bál se, že pokud by si to nevysvětlili hned v počátku, mohlo by se to pokazit. Co kdyby to jeden z nich bral jinak než ten druhý? Loki to bral nesmírně vážně a vzhledem ke své zamilovanosti nebyl schopen úplně jasného úsudku. Co kdyby si jeho mysl některá slova nebo skutky vysvětlila po svém jen proto, že to tak chtěl, ale přitom by to tak myšleno nebylo? Netoužil spadnout z růžového obláčku, kde si už málem vysnil společnou budoucnost na dalších sto let dopředu. Chtěl na něm plout dál, ale zároveň toužil po jeho zpevnění něčím tak tvrdým jako skála, přinejmenším. 

„Ano, myslím, že chci," šeptl Albus tiše a kousl se do tváře, když se v odpovědi na to začal Lokiho obličej přibližovat. Nervózně si přejel jazykem po suchých rtech a bůh si toho všiml.

Natáhl ruku, ukazováčkem něžně pohladil jeho ústa a chytil mu tvář do dvou prstů. „V tom případě si myslím, že bychom se mohli ještě chvíli líbat," prohlásil zastřeně a nečekal na odpověď.

Spojil jejich rty s myšlenkou, že se konečně dočkal.