Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

4. kapitola

Věnováno VivianaStellata.

„Co ten tady dělá?" zavrčel chlapec a ukázal na Lokiho, který na ně čekal u krbu poloprázdného lokálu hostince a díval se do chladných plamenů krbu.

Albus obrátil oči v sloup tak, aby ho bratr neviděl a trhl hlavou. „To je můj bratr Aberforth. Abe, to je Loki."

Aberforth se zamračil, překřížil ruce na hrudi a propálil bratra pohledem. „Neodpověděl jsi mi!"

Albus pokračoval, jako by si ho ani nevšiml. „Omluv ho, je z našich nedávných událostí rozrušen. Obvykle se chová lépe."

Loki přikývl a ukázal oslnivý úsměv. „Rád tě poznávám." Ruku mu nepodal, věděl, že by ji nepřijal.

„Vlastně," promluvil Albus znovu, „ani já jsem se nezachoval příliš zdvořile. Mé jméno je Albus."

„Ano, vím to," přitakal Loki, „Slyšel jsem, jak tě tvůj bratr oslovil." Odlepil se od krbu, popošel k nim blíže. „Jak se dostaneme tam, kam jsi včera říkal?"

„Krbem," oznámil a celkem zbytečně na něj ukázal.

„Ah." Bůh zrozpačitěl. „Jak se to dělá?"

„Jednoduše, prostě si vezmeš hrst letaxu – to je tohle," ukázal na jednoduchou krabičku na římse, „vhodíš ho do krbu a řekneš, kam se chceš dostat. Aberforth půjde jako první a ukáže ti to."

Zmiňovaný chlapec si posměšně odfrkl, ale nabral si hrst stříbřitého prášku. Vstoupil mezi plameny – Loki zasykl – a zřetelně vyslovil: „Příčná ulice." Krbové plameny zazářily smaragdovou zelení a byl pryč.

„Vypadá to jednoduše," podotkl Loki a nabral si hrst po vzoru Aberfortha.

„Ano, je to velmi jednoduché. Jen se nelekni, možná se ti bude trochu motat hlava. A musíš adresu vyslovit zřetelně," poučoval ho tiše, jako by si nepřál, aby je někdo slyšel, avšak přítomní kouzelníci si jich nevšímali.

Loki si odhrnul vlasy z čela a s lehkou nejistotou vstoupil do plamenů. Ačkoliv viděl, že chlapce nespálily, přesto ho to překvapilo. „Rozumím." Pohlédl do těch modrých očí, které mu nedaly v noci spát, a povytáhl obočí. „Takže..."

„Uvidíme se za chvilku," ujistil ho Albus unaveně, ale přidal ke svým slovům drobný úsměv, jenž Lokiho uklidnil.

„Jistě. Příčná ulice," vyslovil, náhle svět kolem něj zezelenal a on se roztočil.

Na malý moment ho to překvapilo, než se otáčení zastavilo a on si mohl všimnout, že kolem něj se v různých intervalech objevují krby. Napadlo ho, že by skutečně nebylo příliš vhodné, aby se během cestování s někým srazil, ale rozhodl se, že se tím nebude zabývat, dokud se to nestane. Nakonec, pozemští kouzelníci se krby přemisťovali běžně, ne? Museli to mít nějak vyřešené. Bifröst také zabránil srážce, toto se od toho až tolik nelišilo, když nepočítal absenci duhové záře. Místo ní se tunel ztrácel ve smaragdovém oparu. Netušil, jak dlouho pobýval uvnitř, ale najednou měl dojem, jako by byl vyplivnut. Jen proto, že byl již zvyklý na jinou formu cestování, nezakopl při cestě z krbu. Naopak, vyšel z něj poměrně elegantně a neušel mu znuděný výraz Aberfortha, jenž se na téměř neznatelný okamžik změnil na cosi podobnému uznání.

Vzápětí za ním opět krb vzplál a ukázal se Albus s nemenší grácií. Přejel je pohledem, nenuceně Lokimu setřel smítko stříbrného popela z ramene a pokynul oběma, aby ho následovali. „Napřed půjdeme do banky," oznámil, zatímco je vedl na zadní dvorek hostince, do nějž se přesunuli.

„Kam taky jinam?" zabručel Aberfort a založil si ruce na prsou, čekaje, až bratr poklepe hůlkou na určitou cihlu ve zdi.

Loki povytáhl obočí, sledoval, jak se ve stěně tvoří oblouk, jímž mohli projít na od pohledu rušnou ulici, jinak nedal najevo nic; udržoval svou tvář bezvýraznou. Nechtěl hned ukázat, co všechno o jejich světě neví, a usoudil, že ani netouží po tom, aby přitahoval nějakou zbytečnou pozornost. Bylo jednoduché předstírat nezájem, ačkoliv uvnitř hořel zvědavostí. Už mnohokrát se mu to vyplatilo, díky tomu se často dozvěděl více informací, než kdyby se zeptal. Lidé si obvykle nedávali pozor na svá slova, pokud si jich nevšímal. A sice toto byla jiná situace, přesto se mu jeho umění hodilo.

„Vítej na Příčné ulici," prohlásil Albus poněkud teatrálně a udělal pravačkou pomyslný oblouk, aniž by kdokoliv postřehl, že už opět schoval hůlku.

Loki se mírně pousmál, kývl na znamení díků a následoval mladíky, zatímco pozoroval ulici před sebou a ukládal do mysli vše, co by se mu mohlo v budoucnu hodit. V podvědomí cítil, že každý detail bude potřebný, ačkoliv zatím neměl ani potuchy proč, ale vnímal to jako brnění podél páteře. Už to zažil dříve, nehodlal to tušení ignorovat. Zkrátka se jím řídil, proto si pozorně všímal různých obchodů s magickými předměty, kouzelnickými hábity, přísadami do lektvarů, ale i košťaty, kotlíky, zvířaty a hůlkami.

Mezi nimi se proplétali kouzelníci a mnoho dětí, z nichž mnozí Albuse i Aberfortha zdravili zamáváním či kývnutím hlavy, zatímco na Lokiho vrhali zvědavé pohledy. Bohu neušlo, že než došli k domu, jenž dominoval celé ulici a měl název Gringottova banka, stával se Albusův úsměv více a více nucený, avšak nezeptal se. Zatím ne. Věděl, že na otázky bude času dost, až se blíže poznají, jen si to v hlavě připsal na seznam toho, co se chce dozvědět.

Albus akorát sahal po klice, aby otevřel, když se ozval Aberforth: „Předpokládám, že sis to nerozmyslel?" V jeho hlasu zazněla výčitka, bolest, avšak i zřetelná nechuť.

„Ne, odpověděl pevným hlasem. „Mám za tebe zodpovědnost a –"

„Pche," odrazil naštvaně. „Jako by tě to zajímalo, když jsi plánoval, že půjdeš s Gringelwaldem do světa."    

V pomněnkových očích zablýskalo. „To tady nebudeme řešit. Do školy se vrátíš, ať se ti chce, nebo ne." Aberforth se nadechl, ale nakonec jen stiskl zuby, odstrčil bratra silněji, než musel, a vstoupil první. „Hodný chlapec," zamumlal Albus s omluvným pohledem na boha, s kterým bok po boku vstoupil. Vedl jej dlouhou halou, po jejíchž okrajích seděli skřeti za zdobenými pulty ve vysokých židlích, počítajíce peníze, a zastavil se na konci, kde stála recepce. Během cesty sykl něco po bratrovi, ale Loki byl příliš zaujat novým prostředím, než aby se soustředil na to, aby jej slyšel. „Přišel jsem si vyzvednout peníze," oznámil a ukázal na boha, „a tady pan Odinson by si rád nějaké vyměnil."

„Jistě," odtušil skřet s nezájmem a luskl prsty.

Vzápětí byl Loki odveden do malé místnůstky vedle haly a Albus s Aberforthem někam jinam. Byl rád, že se ho nikdo nevyptával, odkud a jaké jsou to peníze, jež vybral z bezedného váčku, který nosil přivázaný okolo opasku tak, aby ho nikdo neviděl. Skřety evidentně zajímalo pouze to, že jsou vyrobeny z pravého zlata. Otřásl se, když si uvědomil, že mince nejspíše roztaví, aby z nich mohli vyrobit galeony, které mu za ně vyměnili spolu se stříbrnými srpci a bronzovými svrčky. Tvářil se, že to vše zná, proto jen suše přikývl na sdělený obnos a s poděkováním se vrátil do haly, kde se usadil na jedno křeslo vedle dveří, aby počkal na ostatní.

Rychle v duchu počítal, kolik vlastně získal peněz tohoto světa a nakonec usoudil, že je to poměrně slušná částka. Navíc, když už věděl jak a kam, neměl problém se sem kdykoliv vrátit a další peníze si vyměnit. Byla to otázka chvilky, což mu vyhovovalo, neboť nechtěl ztrácet čas zbytečnostmi, když měl důležitější věci na práci. Budování důvěry byla vždy záležitost na dlouhou pouť, proto se cenil všechen čas, který nebyl promarněn. Loki nechtěl ztratit ani minutu. Chlapec s pomněnkovýma očima ho zaujal více, než by kdy čekal.