Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

43. kapitola

Vyváděli jako malé děti. Plavali, potápěli, smáli se. Loki vnímal, jak se Albus postupně uvolňuje, a byl za to nesmírně rád. Tetelil se ze zvuku jeho smíchu a sám mu odpovídal stejně. Připomnělo mu to sněhovou bitvu v Godrikově dole, kde se mu po prvním přemístění svalil do náruče. Trvalo dlouho, než získal možnost se do ní dostat kdykoliv, a proto toho využíval, jak nejčastěji mohl.

Provokoval ho ve vodě, plaval okolo něj, cákal na něj vodu. A nezapomínal se ho pravidelně dotýkat. Jen tak, jako ve hře, ale pečlivě své doteky umisťoval na místa, o nichž věděl, že jsou citlivá. A netrvalo dlouho, než si všiml, že mu oči září jiným leskem a že se mu zrychlil dech. Na to čekal. Připlaval přímo před něj, zvedl ruce a spolu s nimi zdvihl pořádnou nálož vody za jeho zády. Nevinně se zazubil, položil mu dlaně na ramena a jemně ho políbil. Vzápětí na ně spadl malý vodopád.

Albus to nečekal, vypískl a uklouzl na placatém kameni přímo do bohovy náruče. A to bylo přesně to, co Loki chtěl. Neopustil jeho ústa, líbal ho dál a pevně se k němu přitiskl. Spolkl Albusův vzrušený vzdech, když se jejich znatelné erekce otřely o sebe. Hladil ho po zádech, jazykem zkoumal horká ústa a hladově přijímal všechny opatrné doteky, které dostával. Jak dlouho snil o tom, že se posunou někam dál? Touha mu spalovala každou buňku v těle a nemohl se přinutit k tomu, aby se krotil. Neplánoval se tu s ním vyspat; poprvé mu chtěl věnovat, jak se patří – nezapomenutelně v pohodlí domova. Ale i bez toho zůstávala spousta věcí, které se daly dělat. A on chtěl alespoň nějakou.

Opustil jeho ústa, svými rty se přesunul na krk a ochutnal pulzující tepnu. Jednou rukou sjel na kulatý zadek a prohnětl ho. Dýchal rychle a mělce, tlačil se penisem proti němu a pomalu Albuse směřoval ke břehu. Sotva jim voda sahala sotva bedra, mladík se zadrhl.

„Loki," hlesl naléhavě.

„Mmm?" zamručel a jazykem ho polaskal na ušním lalůčku. V tom si všiml, že se Albus přestal hýbat. Hlazení ustalo. Znovu ho bodlo zklamání. Co udělal špatně? Narovnal se a mírně poodstoupil, ruce přesunul na jeho pas. Vyčkávavě na něj pohlédl. Nevěřil si natolik, aby mohl promluvit.

„Potřebuju napřed něco vědět," vysvětlil se sklopenou hlavou. Vzal boha za ruku a propletl s ním prsty.

„Co vědět?" ptal se chraptivě. Zatraceně. Toho zklamání si Albus musel všimnout. Vyrazil ke břehu, sledoval temnou hladinu a snažil se nemrkat. Přemýšlel, co se stalo. Příliš spěchal? Nemyslel si to. Vždyť mu sáhl sotva na zadek. Z vody ho vyvedl rychleji, než stihl odpovědět. Okamžitě je oba kouzly vysušil, podal mu oblečení a sám se jednou myšlenkou zahalil do své tuniky. Posadil se na zem, přitáhl si kolena k sobě a opřel si o ně bradu.

„Nezlob se, prosím," omlouval se Albus, zatímco se rychle soukal do kalhot a košile. O okamžik později si klekl před něj, vzal ho za ruce a rozpačitě se usmál. „Já jen –" Skousl si ret a nakrčil čelo. „Podívej, já... potřebuju jistotu. Aspoň nějakou malou."

„Jakou jistotu?" ptal se Loki bezvýrazně. Vůbec mu nerozuměl. V hrudi cítil podivnou bolest z odmítnutí, která zastírala všechny racionální myšlenky.

„No..." povzdechl si, „všichni, koho jsem miloval, mě opustili. Matka zemřela, sestra zemřela, otec je v Azkabanu a bratr se mi vzdaluje víc a víc. Grindelwald..." Oči se mu zatřpytily, ale odhodlaně se bohu zadíval do obličeje. „Já prostě potřebuju vědět, že mi za dva měsíce nezmizíš."

Loki na něj šokovaně pohlédl. Chápal ho dobře? Vyznal mu tímhle způsobem lásku, nebo si to jen namlouval? Skutečně to mohl brát tak, že se bál, že by mu odešla další milovaná osoba? Díra v nitru, která se tam ještě před chvílí rozprostírala, se začínala plnit váhavým hřejivým pocitem.

„Albusi," šeptl a pohladil ho po tváři. „Ještě pořád mi nevěříš?"

„To není, že bych ti nevěřil, jen..." Zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. „Já prostě nevím, co si kdy myslíš. Jsi v nitrobraně tak dobrý, že mám občas dojem, jako bych mluvil se sochou. A nevěřím Fandralovi. Pořád na tebe kouká jak mlsný kocour a ty vůbec netušíš, jak je těžké vás dva vidět vedle sebe a –" drmolil jednu věc za druhou.

Loki ho užasle poslouchal a teplo v hrudi se měnilo na žár. Věděl ten mladý smrtelník vůbec, jak přitažlivý je, když se zlobí a žárlí? V podbřišku ho píchlo. Vzrušující. Ale teď se nesměl nechat strhnout. Bylo evidentní, že mu tyhle otázky vrtají hlavou dlouho. A museli se jednou provždy dobrat uspokojujícího rozuzlení.

„Řeknu mu, aby tě přestal provokovat," slíbil mu vážně. „Mezi námi skutečně všechno skončilo toho dne, kdys ho viděl na Midgardu, totiž na Zemi. Známe se ale devět století. Nemohu a ani nechci to přátelství ukončit."

„To po tobě přece nechci," zabručel.

„A co se toho zbytku týče..." pokračoval, jako by si ani nevšiml jeho poznámky, „vzpomínáš si, jak ses cítil toho dne, kdy jsem ti ukázal, jak vyčarovat plamen?"

„Jak bych mohl zapomenout?" opáčil hned. „Nic takového jsem do té doby nepoznal."

„Totéž cítím já pokaždé, když se na mě jen usměješ," přiznal rozechvěle. Mladík rozšířil oči. Loki konečky prstů pohladil měkké rty a rozhodl se, že nastal pravý čas své city vyslovit. Tak dlouho už jej pohlcovaly, že se o ně toužil podělit. A kdy jindy by byla vhodná chvíle než teď, když se mu Albus otevřel a dal najevo svou nejistotu? „Nikdy tě neopustím, Albusi. Mezi námi je silné pouto, které můžeš přetrhnout jen a pouze ty. Možná ho ještě nevnímáš, ale čím déle spolu budeme, tím bude zřetelnější i pro tebe." Naklonil se k němu blíž, odhrnul mu pramen vlnitých vlasů za ucho. „Miluji tě víc, než jsem si kdy vůbec dokázal představit. Je mi líto, pokud to nedávám dostatečně najevo."

Albus vyjeveně zíral. „Ty mě miluješ?" zašeptal. „Ale... jsem jen člověk."

„Velmi neobyčejný člověk."

„Umřu."

„Všichni jednou umřeme."

„Fandral je ale hezčí."

„Já ale miluji tebe. Už jsem ti říkal, že mě zajímají duše. A ta tvoje nádherná," připomněl mu, políbil ho na tvář a dlaní ho jemně pohladil po boku. Posunul rty k jeho uchu, polaskal jej špičkou jazyka a dlaň u pasu stiskl. „Dovol mi ti to dokázat," zavrněl a přitáhl si ho k sobě.

Místo odpovědi vyhledal bohovy rty.