Život jednoho boha (Lokidore, Ironfrost Czech) POZASTAVENO

19. kapitola

Godrikův důl, Země, 24. prosince 1899

Příležitost seznámit se s novými lidmi přišla dříve, než se Loki vůbec nadál. Ráno, sotva se probudil a protáhl se v posteli, zjistil, že neodbytný zvuk, který ho vytrhl z náruče spánku, je klepání ptačího zobáku na okno. Aniž by se namáhal hledat hůlku a kamuflovat svou magii – byl přece doma –, líně zdvihl ruku a vyslal slabý proud magie, kterým okno otevřel. Sova pálená vlétla dovnitř, zakroužila mu nad hlavou, spustila mu na pokrývku obálku a připojila se k jeho výrovi na otevřenou klec, kde slabě zahoukala.

Pousmál se a posunul se, aby se v posteli mohl usadit. Neměl problém poznat uhlazené precizní písmo – navíc, nikdo jiný než Albus by mu ani psát nemohl, pokud nepočítal zprávy z kouzelnické banky, ale to mu vždy přišla mnohem větší a naditější obálka. Jeho úsměv se ještě rozšířil, když se začetl.

Dobré ráno, Loki.

Dostal jsem pozvánku na vánoční večírek od rodiny Prewettů. Byl bych rád, kdybys šel se mnou. Pokud souhlasíš, vyzvednu tě ve 14 hodin a přemístím nás k nim.

Čekám sovu s tvou odpovědí.

Albus

Bůh okamžitě seskočil z postele, vyšel z ložnice a přešel do místnosti, které říkal studovna. Poté, co si z Ásgardu přinesl většinu svých knih a pergamenových svitků, co nebyly příliš křehké na přenos Duhovým mostem, název více než odpovídal. Police se svazky zabíraly celou jednu stěnu, svitky zase byly podle určitého systému poskládány v regálu na druhé straně. Uprostřed na tmavě zeleném kulatém koberci stály čtyři stoly tvořící jeden velký čtverec. Na nich měl rozložené svitky, jež aktuálně studoval, pergameny popsané poznámkami ke kouzlům, o nichž se učil ad Albuse a nechyběla ani velká mapa Británie.

Celou studovnu osvětlovalo okno, které po zralé úvaze zvětšil oproti tomu původnímu, takže zabíralo skoro celou stěnu. Pod ním měl ještě jeden stůl, k němuž teď usedl na měkkce polstrovanou židli, natáhl se pro brk a zůstal s rukou nataženou uprostřed pohybu, než ji nechal klesnout na mahagonovou desku.

Přemýšlel, zda to je dobrý nápad. Jistě, večírek se zdál jako příjemné zpestření dne. Mohl by na něm poznat nové přátele a tím se alespoň trošku oddálit od Albuse, ač to nebylo to, co by chtěl – raději by se přiblížil. Nebyl si však jist, zda je ve svém aktuálním rozpoložení schopen ustát velké množství lidí, mezi nimiž bude právě Albus jediný člověk, kterého zná. Z předchozího dne byl emocionálně vyčerpaný a původně ani nechtěl dneska vylézt z postele, respektive ze studovny. Chtěl si utřídit myšlenky a zhodnotit novou situaci, v níž se za svůj dlouhý život ocitl poprvé.

Dalo by se říci, že z odpoledního tréninku musel utéci, ačkoliv on by to nazval spíše strategickým ústupem. Zdržel se jen na nezbytně krátkou dobu, než mu vlastní idey začaly zatmívat racionální myšlení – místo na učení se nových kouzel se spíše soustředil na představy svůdně vykrojených rtů na těch svých, stejně jako na štíhlé dlaně kopírující při dotecích jeho tělo. A to nebylo dobré, zvlášť po jejich ranním rozhovoru.

Hlavně proto váhal, zda na ten večírek jít. Už jen představa, že ho vezme za ruku, aby je mohl přemístit, mu vháněla horkost do tváří a připomínka toho, jak mu poprvé vpadl do náruče, mu to příliš neulehčovala. To ostatně ani Albusovy pohledy, pod nimiž se občas cítil jako nahý. Vnímal, jak ho neustále propaluje pohledem, zkoumá ho, hodnotí... A ani by mu to nevadilo – ostatně, nebyl prvním člověkem, kdo na něj tak hleděl –, ale neuvěřitelně ho frustrovalo, že nevěděl, za jakým účelem to dělá. Přál si, aby si směl dovolit alespoň doufat, že by i on mohl mít o něj zájem, ale pokaždé, když se jiskření vyšplhalo na téměř nesnesitelnou mez, se mladík najednou stáhl a udělal nebo řekl něco, čímž naprosto pohřbil Lokiho naděje.

Přesto v něm jedna ne zrovna zanedbatelná část křičela, aby na nic nemyslel a šel. A protože svému vnitřnímu hlasu, či snad intuici, věřil, rychle namočil brk do inkoustu a napsal odpověď na druhou stranu vzkazu dřív, než by mohl změnit názor.

Budu připraven.

Loki

Albusova sova akorát s tlumeným zahoukáním usedla na roh stolu, když vysušil inkoust teplem vycházejícím z dlaně. Téměř něžně ho klovla do předloktí, než vzala papír do zobáku a bez zbytečného odkladu uletěla, jako by snad vycítila váhavé myšlenky boha a nechtěla dopustit, aby nechal jejího majitele samotného. Jako by to snad dokázal.

***

„Díky, že jdeš se mnou," vychrlil Albus hned, jak Loki vyšel ve smluvenou hodinu před dům.

„Ještě mi neděkuj," usadil ho Loki bezvýrazně. „Neznám vaše zvyky a je dost možné, že udělám něco, čím nás oba ztrapním tak, že už tě nikdy nikdo nikam nepozve."

Chvíli na něj civěl, jako by se snažil rozhodnout se, zda to Loki myslí vážně nebo žertuje, ale protože nepohnul jediným svalem ve tváři, čímž by mu dal nápovědu, neklidně se zavrtěl. „To si nemyslím," řekl poněkud nejistě a pokrčil rameny, „ale pokud ano, no... tak v tom aspoň nebudeme sami."

„To vskutku ne," souhlasil se slabým úsměvem a očima přejel po mladém muži před sebou. Jako už mnohokrát v duchu zavrtěl hlavou nad jeho zálibou v pestrých barvách, ačkoliv musel uznat, že světlemodrý společenský hábit se stříbrnou výšivkou, jehož část vykukovala zpod nedopnutého kabátu, se mu hodila k očím. „Neměl bych něco vědět, než tam vpadneme? A je vůbec vhodné, abych tam šel? Jsem cizinec a –"

„Bez starosti," uklidňoval ho už mnohem jistějším hlasem. „Večírek pořádá přítelkyně Bathildy –"

„To je ta mladá dáma, co se zajímá o historii a bydlel u ní... Gellert, že?" ujišťoval se Loki a zamračil se, když si všiml, že při vyslovení toho jména mladík opět o odstín zbledl. V hlavě mu začalo klíčit podezření, ale rozhodl se, že nad tím bude dumat později.

„Ano, to je ona," přitakal. „To ona vlastně zařídila pozvání a vyjádřila přání, abych tě vzal s sebou. Poslala mi dopis se vzkazem, kde stálo doslova: nezapomeň vzít s sebou i toho příjemného mladého muže, s nímž jsi byl u mne na čaji." V očích mu problikly jiskřičky a barva obličeje se vrátila do normálního odstínu. Naklonil se, hravě šťouchl Lokiho do boku a pronesl: „Nejspíš se jí líbíš."

Loki nasucho polkl. „No výborně," vydechl zděšeně, ale než mohl cokoliv dodat, ocitl se ve stísněném prostoru, v němž měl dojem, jako by ho někdo protahoval obzvláště úzkou trubkou.